Nikita Sergejevič Chruščov

17. 4. 1894 - 9. 11. 1971

Autor: Tomáš Kopecký


Pocházel z chudé rolnické rodiny žijící v ukrajinské vesnici Kalinovka v Kurské oblasti, získal základní vzdělání. V roce 1912 ho vyhodili z práce za účast na stávce. Do bolševické strany vstoupil v roce 1918 a o rok později dobrovolně vstoupil do Rudé armády. Když se v roce 1922 vrátil z fronty domů, dozvěděl se, že jeho žena, matka dvou dětí, zemřela hladem. Podruhé se oženil v roce 1924, vzal si Ninu Petrovnu, která ho přežila o 13 let a zemřela v roce 1984. V roce 1924 začala jeho stranická kariéra a v době boje o moc v komunistické straně po Leninově smrti (1924) - podpořil Stalina. Do konce 20. let získal mnoho úspěchů a postupoval ve stranické hierarchii na Ukrajině stále výš, čímž na sebe upoutal pozornost Kremlu. V roce 1929 odjel do Moskvy, kde začal studovat na průmyslové akademii. Tam se seznámil se Stalinovou ženou, Naděždou Allulijevovou, na kterou udělal velmi dobrý dojem, což určitě ovlivnilo jeho další osudy a díky čemuž si vysloužil diktátorovu přízeň. Na studiích se věnoval stranické práci s takovým zápalem, že nebyl schopen studovat. V roce 1931 byl dosazen do funkce prvního tajemníka jednoho z obvodních výborů v Moskvě. O dva roky později se stal druhým tajemníkem městského výboru strany. V roce 1934 byl jmenován členem ústředního výboru a v roce 1935 prvním tajemníkem městského výboru strany v Moskvě.

Po třech letech se vrátil na Ukrajinu jako první tajemník ÚV komunistické strany této republiky. Díky věrnosti Stalinovi a horlivosti, s jakou vykonával nařízení přicházející z Kremlu, šťastně přežil nejhorší období čistek ve stranickém aparátu v polovině 30. let. Za války byl členem válečných rad několika frontů a od roku 1944 také předsedou Rady lidových komisařů Ukrajinské SSR (předsedou vlády Ukrajinské svazové socialistické republiky).

Spor o nástupnictví

Od Stalinovy smrti (1953) byli jeho blízcí spolupracovníci - Molotov a zvláště Berija - podezíráni, že chtějí ve vlastním zájmu prodloužit trvání stalinského systému. Jiní vedoucí činitelé jako Malenkov a Chruščov, kteří rovněž vděčili za svůj politický vzestup Stalinovi, se oproti nim rozhodli založit svou moc na odsouzení stalinské diktatury a reformě stávajícího systému. 9. července 1953 byl Berija na zasedání prezídia ÚV zatčen a v prosinci téhož roku, po krátkém soudním procesu, odsouzen k trestu smrti a popraven.

I když většina sovětských občanů chovala ke stalinismu nostalgické city jako k vítězi nad nacismem, intelektuálové a technické kádry doufali v sociální uvolnění, spočívající ve svobodě a materiálním blahobytu. Vlády se chopil tzv. druhý triumvirát: Chruščov, Malenkov a Bulganin.

Vláda

Museli však řešit obrovské problémy. Čtyřicet let stalinismu zanechalo na Sovětském svazu hluboké stopy a strašlivá válka, v níž zemřelo 30 miliónů občanů této země, zpustošila průmysl i venkov. Chruščov rozhodně nechtěl tajit rozsah problémů. Řekl otevřeně, že v roce 1952 klesla výroba masa V Sovětském svazu na sotva 3 milióny tun, což bylo méně než v Rusku v roce 1916. Ještě horší byly výnosy obilí. Malá úroda nutila vládu nakupovat obilí v zahraničí, a protože bylo málo peněz, obyvatelstvu Sovětského svazu hrozil hlad. Pouze těžký průmysl, přeinvestovaný a neziskový, fungoval bez problémů a přitom spotřebovával obrovské množství uhlí a rudy, což ještě dodatečně zatěžovalo rozkládající se hospodářství.

Sovětský stát se potýkal ještě s jiným problémem: v sibiřských táborech a ve vězeních žily milióny lidí, kteří byli nespravedlivě odsouzeni stalinovskou "rukou spravedlnosti". Stalinova smrt v nich vzbudila naději na propuštění, ale zůstalo jen u naděje, protože v období vlády prvního triumvirátu bylo propuštěno pouze velmi málo lidí a nová sestava s otevřením vězeňských vrat také nepospíchala. Kdyby to udělala, na svobodu by se dostaly milióny lidí, kteří by se domáhali spravedlnosti a odsouzení katů a přitom mnoho, velmi mnoho vrahů stále zastávalo vysoké a nevyšší funkce ve státní a stranické administrativě. Jeden z nich, Georgij Malenkov, byl zapleten do vyšetřování tzv. leningradského případu z roku 1949, kdy bylo odsouzeno k smrti nejméně 200 nevinných lidí a tisíce jich byly uvězněny. Také Chruščov měl ruce od krve z dob "velké čistky", kdy podepisoval rozsudky smrti.

Impérium smrti, později nazvané souostroví Gulag, podle názvu Hlavní správy táborů (Glavnoje Upravlenje Lagěrej), která zřídila stovky pracovních táborů, jejichž přesný počet už asi nikdy nikdo nezjistí, stále fungovalo. Nepatrně se zmírnil táborový režim: vězňům byly povoleny návštěvy a balíčky, byly odstraněny mříže z oken vězeňských budov, z vězeňských šatů byla odstraněna čísla. V některých případech byli nevinně odsouzení rehabilitováni a propuštěni na svobodu. To se však týkalo pouze stranických funkcionářů. V roce 1955 se vrátilo domů kolem 10 tisíc lidí. Milióny zůstaly v lágrech a netrpělivě čekaly na spravedlnost.

Situace začínala být kritická. V roce 1953 propukly na dvou dolech ve Vorkutu nepokoje. V Norilsku zahájili stávku vězni pracující na dole "Kapitalnaja". Potom došlo ke vzpourám v kazachstánských lágrech. V Kengiře vypuklo velké povstání, které bylo potlačeno teprve po měsíci urputných bojů. Ve všech případech se do akcí zapojila vojska ministerstva vnitra pod vedením generála Maslennikova, která pomocí obrněných vozidel a kulometů krvavě umlčela každý pokus o vzpouru. V Norilsku například vojska MV zmasakrovala několik set vězňů. Nikdy se už asi nedozvíme, kolik jich bylo zabito v ostatních táborech. Pro Chruščova to byl signál, že definitivní řešení už není možné déle odkládat.

20. sjezd KSSS

Byl zahájen 14. února a Chruščov se chystal otevřeně vystoupit s odhalením zločinů stalinismu. Domníval se, že pouze tímto způsobem je možné vyřešit narůstající problémy. Většina nejvyšších stranických představitelů však byla proti. Chruščovův referát O kultu osobnosti a jeho důsledcích všechny přítomné šokoval. Poprvé v historii SSSR vůdce otevřeně hovořil o zločinech spáchaných státní mocí. Otřesení delegáti poslouchali řečníka hovořícího o masovém věznění, masových popravách, o mučení, o represích důstojníků a stranických funkcionářů neprávem odsouzených k smrti nebo mnohaletému vězení. Chruščov rovněž prozradil, že v roce 1953 Stalin připravoval další čistky, kterým mělo padnout za oběť celé vedení komunistické strany, členové vlády a statisíce dalších lidí. Vystoupení s takovým referátem nebylo o nic méně odvážným činem než svržení Beriji, neboť odhalení Stalinových zločinů se obracelo proti jeho nejbližším spolupracovníkům, kteří stále byli u moci: Malenkovovi, Molotovovi, Mikojanovi, Kaganovičovi.

Po Chruščovově projevu došlo v Gruzii, Stalinově rodné zemi, k masovým nepokojům. Diktátorovi stoupenci se shromáždili u jeho pomníku a zanedlouho se pokusili obsadit budovu ústředního výboru komunistické strany Gruzie. Tajemník ÚV, když uviděl dav valící se ze všech stran, ztratil hlavu a zavolal na pomoc armádu. Vojáci zahájili palbu do davu a demonstrace se změnila v krvavou bitvu, ve které zemřelo několik set lidí. Počet obětí nebylo možné zjistit, protože rodiny zabitých, ze strachu z represí, tajně pohřbívali své mrtvé a udávali falešnou příčinu a datum jejich úmrtí. Stalinovi zastánci se zaktivizovali také v jiných socialistických zemích. Čínský deník, orgán komunistické strany, "Ženmin žy-pao" uveřejnil článek, jehož autorem byl pravděpodobně Mao Ce-tung a v němž stálo: Stalin má více zásluh, než kolik udělal chyb, a pokud se mu přihodilo nějaké klopýtnutí, tak bylo potřebné, protože obohatilo historickou zkušenost.

Další politika Chruščova

Chruščov dbal na to, aby se destalinizace nezměnila v destabilizaci sovětského státu. Proto už koncem roku 1956 zastavil odstraňování Stalinových pomníků, bylo ukončeno stíhání lidí zodpovědných za mučení vězňů a usilovně se brzdily všechny diskuse o destrukčním vlivu stalinismu na rozvoj země a společnosti. Chruščov však byl připraven poslat, nebo už poslal, tanky všude tam, kde destalinizace v lidech vzbudila falešné naděje na svobodu. Tak tomu bylo například v Polsku nebo v Maďarsku, kde vláda ztratila kontrolu nad řízením státu. Chruščov neváhal a poslal tam tanky, což skončilo masakrem civilního obyvatelstva.

Chruščovovi protivníci mu měli za zlé jeho hospodářské koncepce, které považovali za nereálné, a měli pravdu. V zemi, kde se ročně produkovalo 6,5 miliónů tun masa, Chruščov nařídil v průběhu pěti let zvýšit produkci na 20 miliónů. Také jeho další nedomyšlená a impulzívní rozhodnutí zhoršovala už tak špatnou hospodářskou situaci Sovětského svazu. K tomu se přidaly chyby v zahraniční politice. Generálnímu tajemníkovi bylo zazlíváno, že zavinil konflikt s Jugoslávií a že Sovětský svaz na sebe vzal příliš velké závazky vůči Egyptu a jiným blízkovýchodním zemím.

Na plenární schůzi prezídia ÚV KSSS v roce 1957 se pučisté rozhodli Chruščova svrhnout. Většinou hlasů prezídia byl z funkce odvolán, ale odmítl se tomuto rozhodnutí podřídit, a žádal svolání pléna, které jediné ho prý může odvolat. Mimo jiné měl vlivné stoupence, kteří by měli v případě jeho odvolání velmi nejistý osud. Mezi ně patřili například maršál Georgij Žukov, člen ÚV Frol Kozlov, náčelník KGB Ivan Serov a mnoho dalších.

Pučisté pochopili, že jejich jedinou šancí je domluvit se s Chruščovovými stoupenci a přesvědčit je, aby svůj boj za odvolaného generálního tajemníka vzdali. Tento úkol svěřili Nikolaji Bulganinovi a Klimentu Vorošilovi. Spiklenci však pochopili, že prohráli a nemohou již déle bránit ve svolání pléna, které nakonec Chruščova podpořilo a rozhodnutí prezídia o jeho odvolání z funkce prohlásilo za neplatné. Všichni jeho nepřátelé sice zůstali členy strany, ale museli odjet daleko od Moskvy. Molotov se stal velvyslancem v Mongolsku, Kaganovič - ředitelem Uralského draselného kombinátu, Malenkov - ředitelem hydroelektrárny ve Střední Asii. Tam už kout své pikle nemohli.

Jeho neomezená vláda trvala až do roku 1964, kdy proti němu bylo zosnováno další spiknutí, kterému se už nebyl schopen ubránit.

Důvodem vystoupení proti generálnímu tajemníkovi a předsedovi vlády (od roku 1958) byla série neúspěchů hospodářské politiky Sovětského svazu. V roce 1962 se Chruščov v očích svých spolupracovníků zkompromitoval tím, že zavinil raketovou krizi. Nařídil tehdy rozmístit na Kubě rakety středního doletu s jadernými hlavicemi, a tím donutit Washington zaujmout vstřícnější postoj v odzbrojovacích jednáních. Prezident John F. Kennedy se sovětských základen na ostrově nezalekl, vyhlásil bojovou pohotovost amerických ozbrojených sil a zahájil blokádu kubánských přístavů. Nakonec musel Chruščov nařídit stažení raket.

V roce 1963 se prudce zhoršila situace v sovětském zemědělství. Všeobecně se soudilo, že je to důsledek premiérova experimentování. Po velmi špatných žních musel Sovětský svaz prodat mnoho zlata, aby měl devizy na zaplacení obilí. Pučisté však nejednali v zájmu státu. Jejich motivem byla obava o vlastní kůži. V roce 1964 zahájil generální tajemník velkou reformu stranického aparátu, což ohrožovalo pozice mnoha nejvyšších funkcionářů. A proto se rozhodli své funkce, vlivy a příjmy bránit. V čele pučistů stanuli tajemník ÚV KSSS Michail Suslov a předseda prezídia Nejvyšší rady RSFSR Nikolaj Grigorjevič Ignatov. Spiklenci byli zkušenými stranickými funkcionáři a velmi dobře věděli, co mají udělat, aby se zbavili svého šéfa. Proto do spiknutí zapojili druhého tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva, ministra obrany Rodiona Malinovského a předsedu Úřadu státní bezpečnosti (KGB) Vladimíra Semičastného. Byli si vědomi, že se nesmějí dopustit stejné chyby jako v roce 1957, a tak si předem zajistili jistotu, že disponují většinou také v plénu. A tak hned co se Chruščov vrátil z dovolené, všichni v Kremlu na něj již čekali. Jednání se protáhlo až do nočních hodin, kdy to generální tajemník vzdal a z donucení rezignoval na svou funkci.

Závěr

Navzdory neúspěšnému závěru zůstává 11 let Chruščovovy vlády významnou a převážně pozitivní kapitolou v dějinách Sovětského svazu. Režim byl sice i teď diktaturou uzavřené mocenské elity, ne však již krvavou a svévolnou samovládou jedince. Vrátil se systémově do dvacátých let - k diktatuře ústředního vedení strany. Poražení opozičníci ve straně byli teď už také odstavováni na vedlejší kolej a s výjimkou Beriji nebyli již posíláni do vězení nebo na popraviště. Do demokraticko -humánní povahy měl však režim ještě daleko - dvě masové stávky skončily za Chruščova masakry, které si vyžádaly přes sto životů. Ale na druhé straně milióny lidí vyšly ze sibiřských táborů, byl přijat nový trestní zákoník, podle něhož mlhavé označení za "nepřítele lidu" nebo obvinění z "kontrarevoluční činnosti" nemohlo už být důkazem viny. Chruščov po sobě zanechal sovětskou společnost bohatší, vzdělanější, volněji dýchající a měnící se. Zlepšil se život prostého občana - jak vyšší reálnou mzdou, tak podstatně lepší sociální politikou, ale i tím, že se poprvé začal vážně řešit bytový problém. Chruščov však nebyl s to oprostit se plně od Stalinova způsobu myšlení a jednání. Nejvýrazněji se meze jeho schopností ovšem projevily v tom, že si za muže číslo 2 vybral Leonida Brežněva.