SSSR během studené války

Určitá liberalizace, vynucená v těžkých dobách války, po vítězství rychle ustala. Stalin zůstal prakticky jediným vládcem SSSR, od roku 1922 byl i generálním tajemníkem KSSS a od roku 1941 předsedou rady lidových komisařů (předseda vlády).

Válečné úspěchy posílily Stalinovu autoritu. Nucená kolektivizace a čistky ve straně představovaly ještě před válkou pouze krok k cíli, k vytvoření režimu osobní moci. Důležitým problémem v dějinách Ruska byl vždy problém národnostní. Ústřední moc představovala moc Rusů, tzn. národa, jehož podíl na celkovém obyvatelstvu činil sotva 5O %. Stalin prohlásil Rusy za vedoucí národ v SSSR a postupoval bezohledně proti každé národnosti, v jejímž požadavku na uplatnění vlastních práv spatřoval ohrožení ústřední moci. Začalo nesmírné pronásledování a nucené přesídlování celých etnických skupin. Již v roce 1941 to bylo 381 tisíc povolžských Němců, během války a těsně po ní byli nuceně přesídleni krymští Tataři, meshcetší Turci, Korejci aj. ze svých původních sídel. Tvrdě bly potlačovány snahy o nezávislost na Ukrajině a v Pobaltí a podobné snahy skončily masovými deportacemi. Stalin těmito nucenými deportacemi umožnil další osídlování Sibiře, jejíhož nerostného bohatství se nemohla sovětská vláda vzdát.

Celkové společenské klima v podmínkách útlaku se zhoršilo. Systém nucené práce v pracovních táborech (gulag) představoval se svými deseti milióny vězňů ohrožení existence každého člověka. Stále bly vyhledávány nové skupiny potenciálních vnitřních nepřátel. Věda a umění byly podřízeny dozoru, např. v biologii se stalo závazné učení T. D. Lysenka, které popíralo údajně nerealistickou teorii o existenci genů a genových struktur a dávno prokázanou teorii dědičnosti.

V ekonomice byl podporován především těžký a zbrojní průmysl na úkor výroby spotřebního zboží i zásobování obyvatelstva.Nedostatek potravin a bytů spojený s pracovním donucením, chybějící koncepčnost, neefektivní ústřední plánování se stálým prízrakem pracovních táborů vnášely do života šedost a odcizení, které byly v rozporu s oficiální propagandou hlásající úspěchy a pokrok.

Stalinova smrt v březnu 1953 doslova otřásla SSSR, jeho stranickým aparátem i společenským vědomím. "Rodina" sovětských národů jako by ztratila svého "otce".

Po Stalinově smrti stála v čele SSSR "trojka", Georgij M. Malenkov, předseda rady ministrů, Lavrentij P. Berija, za Stalina šéf státní bezpečnosti a nyní ministr vnitra a zástupce Malenkova, a Vjačeslav M. Molotov, Stalinův ministr zahraničí, který tuto funci zastával nadále. V souladu se strukturuou sovětského státu budovaného Leninem a Stalinem, v němž strana představovala mocenské centrum, které kontrolovalo i státání aparát včetně rady ministrů, se stranickému tajemníkovi Nikitu Sergejeviči Chruščovovi pracujícímu spíše ve Stalinově stínu, podařilo zbavit postupně všechny tři politiky moci.

V roce 1958 spojil Chruščov opět úřad stranického tajemníka a předsedy rady ministrů, a tak formálně dosáhl stejné mocenské pozice jako Stalin. Berija byl posledním politikem, který byl odstraněn čistě stalinskými metodami. Molotov všechny přežil a stal se svědkem Gorbačovovy "přestavby". Od této doby vedly porážky v mocenském zápase sice k odchodu z veřejného života, ale nekončily na popravišti.

V bojích o moc vedených většinou "za kulisami" přinesl XX. sjezd KSSS (1956) doslova politickou senzaci, a to nejen pro SSSR. V tajném projevu, který dlouho zůstal nezveřejněn, kritizoval Chruščov velmi ostře Stalina a uvedl řadu jeho těžkých přečinů, např. zvůli, teror, odsuzování nevinných lidí a protizákonné deportace celých národů. Kladl Stalinovi za vinu také to, že SSSR byl v létě roku 1941 překvapen německým útokem, kritizoval i jeho postoj k Jugoslávii a jejímu prezidentu Titovi. Výčitky bly pečlivě vypočteny ve dvojím smyslu. Odpovídaly jednak potřebě zmírnit napětí ve společnosti a usilovat o nápravu hlavních nedostatků, jimiž byla společnosti nejvíce postižena, jednak se týkaly především Stalinovy osobnosti, aby strana nebyla přiliš vtažena do víru kritiky. Stalin byl rovněž obviněn z "kultu osobnosti", tzn. z přehnaného uctívání své osoby, což bylo označeno za nesocialistické. Kritika kultu osobnosti posloužila současně tomu, aby byl pouze Stalin považován za jediného viníka, a tak mohl být očištěn stranický aparát.

Přesto přinesla Chruščovova éra jisté "politické tání". Systém nucených táborů byl omezen, byl redukován počet politických vězňů, milióny jich byly propuštěny. Postavení vězňů, kteří ještě zůstali v táborech (počátkem 60. let to byly ještě jeden až dva milióny politických vězňů), se zlepšilo, pronásledování opozice bylo méně intenzivní a méně brutální. Národnostní problémy trvaly, i když některé menšiny získaly drobné ústupky. V programu KSSS z roku 1964 a později v ústavě z roku 1977 byl nahrazen pojem "diktatura proletariátu" a definice antagonistických tříd pojmem "všlidový stát" a byla zdůrazněna společenská jednota nového sovětského lidu. To však nic nezměnilo na vlastní mocenské struktuře.

V hospodářžské politice byla Chruščovova vláda přístupná reformám a experimentu. Cílem se stalo dohonit USA. Chruščov rozšířil tyto snahy i na oblast spotřeby a chtěl dosáhnout "komunismu blahobytu", v němž by se neuplatňovaly pouze ideologické výzvy, ale i pobídky spotřeby, v němž by se výrazně zvýšila produktivita práce. Chruščov chtěl především zvýšit výnosy zemědělství, a to odstraněním centrálních struktur. Přesunutím rozhodování do menších organizačních jednotek měla být podporována vlastní inicitativa, a tak mělo být dosaženo vyšší životní úrovně. Rolníkům se skutečně začalo dařit poněkud lépe, produktivita práce se zvýšila. Po neúrodě v roce 1963 bylo do SSSR dovezeno 13 mil. tun obilí z USA a Kanady.

V průmyslu byl učiněn pokus zvýšit produktivitu zdůrazněním principu výkonnosti, ústřední plánování bylo omezeno a regionální plánovací komise získaly více pravomocí.

Všechny tyto reformy vyvolaly značné zneklidnění především v řadách byrokracie. Přičinou Chruščovova pádu (1964) byl jeho pokus pspojit úžeji stranu a státní výkonné orgány. Straničtí funkcionáři neměli již mít právo udělovat příkazy a vykonávat kontrolu, nýbrž měli být spoluodpovědní za realizaci usnesení. Tím by se stali z nedotknutelných soudců i možnými obžalovanými. Vzhledem k ohrožení svých privilegií zbavil stranický aparát Chruščova na podzim 1964 moci.

Po odchodu Chruščova z politického života se stal prvním tajemníkem a od roku 1966 generálním tajemníkem Leonid Iljič Brežněv. Patřil k "aparátníkům", prosazoval se pomalu do popředí, v roce 1977 se stal předsedou prezídia Nejvyššího sovětu a tím formálně i hlavou státu. Za jeho vlády byl korigován "Chruščovský kurs". Určité Chruščovovy hospodářské reformy, od nichž si lidé slibovali zvýšení produktivity práce, zůstaly v platnosti, např. systém materiální zainteresovanosti. jednotlivce (mzdovými pobídkami) a podniků (zvýšení okruhu kompetencí). Systém plánování ve svém celku však byl opět centralizován. Rozsah a odbyt výroby, celková úroveň mezd, investice a inovace bly řízeny ústředně. Heslo dohnat a předehnat USA také v oblasti spotřeby, bylo zapomenuto.

Vnitřní "tání" již pominulo, liberální projevy v umění a literatuře byly potlačeny, avšak oživenopu intelektuální opozici již nebylo možno odstranit.

Kritika sovětského systému nabyla ostřejších forem. V sovětských sdělovacích prostředcích nemohla opozice nalézt žádnou publicitu. Avšak disidenti, povzbuzeni výsledky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), kladli stranickému aparátu stále nové, nepříjemné otázky. Sovětské vedení muselo brát na vědomí zahraničně politické zřetele, zvláště když před světem usilovalo o politiku uvolnění. Metody potlačování opozice byly proto méně nápadné, ale rafinovanější. Zvláště byl propracován systém psychického pronásledování, i systém šikanování, vypovídání do vzdálených území a nucený exil. Od roku 1971 do roku 1975 bylo kromě Alexandra Solženicyna vypovězeno dalších 150 předních představitelů opozice.

Když Leonid Brežněv v roce 1982 zemřel, stal se navenek zcela hladce generálním tajemníkem a od roku 1983 i předsedou Nejvyššího sovětu Jurij Andropov, bývalý předseda Výboru státní bezpečnosti (KGB). Inteligentní a pragmatický Andropov se opíral o mladé a kvalifikované odborníky, zemřel však již v roce 1984. Nový generální tajemník, stranický ideolog Konstantin Černěnko, se pokusil o návrat k brežněvovskému stylu vlády. Od prosince 1984 až do své smrti v roce 1985 se nechával zastupovat Michailem Gorbačovem.

Michail Gorbačov se pokusil překonat stagnaci, jež byla charakteristická pro éru nemocného a stárnoucího Brežněva, dalekosáhlými reformami. Pod heslem "glasnosť" (informovanost) probíhala ve sdělovacích prostředcích veřejná diskuse o navržených společenských problémech, o nepořádcích, např. o korupci v kruzích funkcionářů, o neefektivnosti práce vedení závodů, nedostatcích v zásobování. Do této diskuse, zcela nezvyklé pro sovětské občany, se zapojovali stoupenci reforem, ale i odpůrci "perestrojky" (přestavby). Pod názvem Přestavba a nové myšlení publikoval Michail Gorbačov v roce 1987 knihu, v níž na základě kritiky dosavadních poměrů vysvětloval své reformní záměry. Ve volbách na jaře 1989 měli občané alespoň částečnou volbu mezi více kandidáty. Gorbačov vyzval občany k zodpovědné spolupráci na přestavbě hospodářství. V tom spočíval patrně vlastní cíl reforem. Přehnané zbrojení, chyby v plánovací mašinérii a chybějící materiální pobídky pracujících vedly k nedostatečným investicím, k zaostávání v oblasti modernizace průmyslu a infrastruktury i ke zcela nedostatečnému uspokojování obyvatelstva ve sféře spotřeby a služeb. Reformy v období přestavby však nevedly k uspokojivým výsledkům. Trpělivost sovětských občanů byla vystavena tvrdé zkoušce, zatímco Gorbačovova pružná zahraniční politika si na Západě získala velké sympatie.

Gorbačovovy reformy narazily na odpor funkcionářských kruhů včetně politbyra a 19. srpna 1991 došlo k pokusu o státní převrat, v jehož čele stáli viceprezident Genadij Janajev, šéf KGB Krjučkov a jiní. Gorbačov se po třídenním uvěznění na Krymu vrátil do Moskvy, v níž se ruský prezident Boris Jelcin, Gorbačovův politický rival představující radikální křídlo reformátorů, stal hrdinou pohnutých dnů. KSSS byla rozpuštěna, její budovy zapečetěny. SSSR prožíval několikaměsíční agónii a čekal na svůj rozpad. 1. prosince 1991 vyhlásila na základě výsledků celonárodního referenda svou nezávislost Ukrajina její prezident Leonid Kravčuk se stal hlavou druhého největšího slovanského státu.

Sovětský prezident Michail Gorbačov odešel z politické scény. Na přelomu roku 1991 a 1992 bylo v Minsku vytvořeno Společenství nezávislých států. Litva, Lotyšsko a Estonsko, které již předtím vystoupily ze SSSR, spolu s Gruzií ohroženou občanskou válkou, do nového, značně formálního soustátí nevstoupily.