Šestidenní válka – 1967

Převzato z http://coldwar.hyperlink.cz - autor: Jan Ešner


Rok 1967 byl již 19. rokem existence Státu Izrael. Od svého vzniku, v květnu 1948, bojoval se svými sousedy (Egypt, Sýrie, Jordánsko) již ve dvou válkách. Zatímco ekonomická situace let šedesátých byla vcelku uspokojivá – například průmyslová výroba vykazovala každoročně více než desetiprocentní nárůst – situace zahraničněpolitická byla stále vyhrocená.

Již od roku 1963 docházelo pravidelně ke střetům na izraelsko-syrských hranicích. O rok později byla vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V její chartě se otevřeně hovořilo o neplatnosti vzniku Státu Izrael a o nutnosti osvobození Palestiny. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly po válce z roku 1956 monitorovány vojsky OSN.

Cesta k válce

Od dubna 1967 se situace na Blízkém východě dále komplikovala. Ve větší příhraniční potyčce se opět střetla izraelská a syrská vojska. Syrský spojenec Egypt na to reagoval rozmístěním většího počtu svých vojsk na egyptsko-izraelské hranici. Izraelský parlament (Kneset) poskytl ministerskému předsedovi Levi Eškolovi plnou podporu pro zahájení případné války. Izrael ještě více posílil svá vojska na syrských hranicích. To vedlo Egypt k vyhlášení stavu bojové pohotovosti. Egyptský vůdce Násir poté požádal velitele vojsk OSN na Sinaji, aby se mezinárodní vojska stáhla. V polovině května k tomu skutečně došlo. Podle Násira „nadešla hodina H“, přinášející bitvu, která zničí Izrael.

Stažení jednotek OSN mělo pro Izrael neblahé důsledky. Bylo životně důležité udržovat přímý přístup k Indickému oceánu a Rudému moři. K tomu existovaly pouze dvě cesty. Suezský průplav a na jižním cípu země Tiranský průliv. Suezský průplav ovšem nebyl pro izraelské lodě otevřen. Zůstal tedy pouze Tiranský průliv. Ten však po odchodu jednotek OSN Egypt zablokoval. Izrael tedy hledal diplomatickou podporu Západních mocností. Ve Francii a Británii se sice setkal s určitým pochopením, ale bez jakékoli konkrétní podpory. Washington však naznačil svou podporu v případě, pokud by izraelská armáda „vzala věci do vlastních rukou".

Válka byla na spadnutí. Egypt narychlo získal další spojence v Jordánsku a Iráku. Izrael vytvořil vládu národní jednoty a do čela resortu ministerstva obrany se postavil radikál Moše Dajan. Ten měl k dispozici na šest stovek tanků a několik set letadel. Ve vojenských kruzích se to jen hemžilo schopnými veliteli (řada z nich se později uplatnila v politice). Dajan stál v čele vojsk. Náčelníkem jeho štábu byl Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra byl Šimon Peres (tedy dva laureáti Nobelovy ceny míru z roku 1994). Jedním z vrchních velitelů podílejícím se na útoku byl i Ariel Šaron (dnešní předák pravicové strany LIKUD).

Pokud bychom měli srovnat počty vojáků a zbraní na obou stranách, lze konstatovat menší kvantitativní převahu arabských států. Arabské země se však nemohly rovnat kvalitě izraelské armády. Navíc působila arabská vojska jednotlivých států v podstatě jako samostatné subjekty, takže o nějaké koordinaci nemohlo být řeči. Jestliže něco hnalo arabská vojska do útoku, pak to byl nacionalismus a nenávist k Izraeli. Arabským národům však nešlo o přežití. Naopak Izrael bojoval o holou existenci. Pokud by prohrál, mohlo to znamenat definitivní konec izraelského státu. To bylo velkou psychologickou výhodou Izraelců. Izraelské velení si uvědomovalo nutnost prvního úderu jako nejlepšího možného nástroje k vítězství. Datum útoku byl stanoven na 5. červen 1967.

Šestidenní válka

V 7.45 hodin 5. června byl zahájen útok. Nesl se ve znamení zdrcujícího náletu na nepřátelská letiště. Bývá proto právem nazýván jako letecký blitzkrieg. Izraelské letectvo (osvědčily se zejména francouzské stíhačky Mirage) zničilo ještě na zemi asi 400 egyptských, jordánských syrských a iráckých letadel, mezi nimi i několik bombardérů TU-16 za cenu ztráty asi 20 vlastních letadel. Izrael tak během prvního dne vyřadil nepřátelský letectvo. Od druhého dne se letouny izraelské armády soustředily na podporu pozemních operací a ničení nepřátelských komunikací.

Izraelské tanky si proklestily cestu přes pásmo Gazy až k Suezskému průplavu. Na jihu znovuotevřeli Tiranský průliv. Na východě obsadila vojska východní část Jeruzaléma (do té doby pod správou Jordánska) a Západní břeh Jordánu. Na severu byla poražena syrská vojska a Izrael obsadil Golanské výšiny. Izrael dosáhl drtivého vítězství, nemajícího obdoby.

Důsledky

Izraelské vítězství bylo tak drtivé, že nemohlo přinést dlouhodobý mír ani krátkodobou stabilitu. Na jaře roku 1970 vypukly další boje mezi Izraelem a Egyptem (známé jako „opotřebovávací válka“). Ustaly až v srpnu 1970.

Bleskové vítězství zkomplikovalo izraelské postavení ve světě. Francie, dosavadní spojenec, přestal Izraeli dodávat zbraně. Výsadním dodavatelem se tedy staly USA. Země komunistického bloku přerušily (s výjimkou Rumunska) s Izraelem diplomatické styky. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 z 22. listopadu 1967 požadovala stažení Izraele z okupovaných území, na druhé straně však de facto uznával legitimitu Státu Izrael. Arabské země s touto rezolucí buď přímo nesouhlasili nebo si ji vykládali pouze jako výzvu Izraeli ke stažení z okupovaných území. Izrael ji v podstatě přijímal. Arabské země (členové Arabské ligy) se však již na setkání v Chartúmu 1. září 1967 dohodly na kategorickém odmítnutí míru s Izraelem.

Izrael se tak dostával do izolace. To znamenalo nakonec jeho téměř naprostou závislost na Spojených státech, kterou plně potvrdil vývoj v 70. letech.