Maďarské povstání

Převzato z http://coldwar.hyperlink.cz - autor: Jan Ešner


Stejně jako v ostatních komunistických zemích, bylo i Maďarsko pod krutovládou diktatury stalinského typu. V čele maďarských komunistů stál zuřivý stalinista Matyás Rákosi. Mimo to, že stál v čele strany, v letech 1952-53 působil i jako předseda vlády.

Stalinova smrt v březnu 1953 odhalila slabost komunistických systémů. Po smrti „nevětšího z  největších“ se začaly v některých satelitech objevovat první trhliny. V Československu přišli lidé o velkou část svých úspor po měnové reformě a povstání ve východním Berlíně musely dokonce likvidovat sovětské tanky. I v Maďarsku rostla vysokým tempem nespokojenost s Rákosiho politikou.

V červnu 1953 byli pozváni vedoucí maďarští představitelé do Moskvy. Tam se rozhodlo o odchodu dvou vrcholných představitelů tzv. mocenské „čtyřky“ (tvořili ji M. Rákosi, E. Gerö, M. Farkas, M. Révai). Révai s Farkasem byli nuceni své posty neprodleně opustit. Navíc bylo rozhodnuto o změně na postu šéfa vlády. Novým premiérem byl zvolen (rozuměj v Moskvě vybraný za vhodného kandidáta) Imre Nagy.

Rákosi versus Nagy

Nagy působil už v první poválečné vládě jako ministr zemědělství, byl však posléze odstraněn Rákosim. Nyní, ve funkci premiéra, se snažil pozvednout ekonomiku, která se po Rákosiho působení nacházela v naprosté krizi.

Nagyově vládě se podařilo akutní krizi překonat, což ji přineslo větší podporu veřejnosti. Přímo úměrně však rostla i obava stalinského křídla v čele s Rákosim. Nagy byl vnitrostranickými protivníky označován za pravicového oportunistu a pozvolna se měnil pohled na něj i v Moskvě. Protinagyovské síly nakonec získaly převahu a s požehnáním Moskvy byl Nagy na jaře 1955 odvolán.

Nagyho působení v čele exekutivy však zanechalo mezi veřejností silné stopy. Zpomalení kolektivizace přineslo podporu ze strany zemědělců a také inteligence o sobě nechávala vědět. Byly zakládány četné skupiny (nejznámějším byl Petöfiho kroužek) a objevily se nepatrné zárodky vznikající občanské společnosti.

Stalinisté se sice vrátili do čela Maďarska, restaurovat stalinskou dobu se však nepodařilo. Již v březnu 1956 byl Rákosi nucen rehabilitovat L. Rajka (komunista, jenž se stal obětí vykonstruovaného procesu – obdoba s R. Slánským).

Nejvíce zasáhl maďarské vedení XX. Sjezd KSSS (Komunistická strana SSSR), který odsoudil Stalinův kult osobnosti. Přes všechny těžkosti se ale Rákosimu a jeho klice stále dařilo udržovat moc. V červnu byl navíc podpořen z Moskvy, po návštěvě Suslova.

Krátce na to však došlo k nepokojům v polské Poznani, které byly násilím potlačeny. V moskevském vedení se pak objevila obava, že by podobný sled událostí mohl postihnout i Maďarsko. Do Maďarska byl neprodleně vyslán Mikojan a ten vyjádřil nutnost odchodu Rákosiho.

18. července 1956 Rákosi skutečně odstoupil. Do čela strany se postavil Ernst Gerö – poslední ze čtveřice nejvýznamnějších stalinistů. Gerö byl však bezradný. Celé tři měsíce se marně snažil situaci uklidnit, nespokojenost však rostla.

Povstání

6. října se uskutečnil oficiální pohřeb L. Rajka. Celý akt byl pojat spíše jako politická akce a začalo se hovořit o nutnosti návratu Imre Nagye do funkce. Iniciativy se chopili především studenti, kteří připravili na 23. října mohutnou manifestaci. V souvislosti se změnami v Polsku, kdy se k moci dostal W. Gomulka, formulovali studenti své požadavky. Ty však šly mnohem dále. Mimo jiné požadovali svobodné volby a odchod sovětských vojsk z Maďarska.

Vypukly nepokoje. Gerö se marně snažil uklidnit davy. Nepomohlo ani urychlené přivolání Nagye. Demonstranti nabývali na síle a získali dokonce z místních kasáren zbraně. V této chvíli se sešlo vedení komunistů se sovětským velvyslancem Andropovem (později velel KGB a krátce před smrtí dokonce vedl Sovětský svaz). Bylo rozhodnuto o jmenování Nagye premiérem. Zároveň však byla požádána Moskva o vojenský zásah.

Vojenské a politické boje

Příštího dne v ranních hodinách vjely do Budapešti sovětské tanky. Došlo k boji. Maďarští demonstranti (především studenti, k nim se ale postupem času přidávalo mnoho dalších) se nehodlali nechat zastrašit. Sovětský vpád byl dočasně úspěšný. Platí to alespoň pro 24. říjen. Odpor však pokračoval a další den se situace začala měnit.

Situace vřela i na politické scéně. Gerö nebyl s to ji řešit a byl vyměněn. Na post šéfa strany byl dosazen János Kádár. Nagy mezitím vyjednával s ruským vedením. 26. října kývlo sovětské vedení na Nagyův názor na nutnost příchodu nových ministrů do vlády. Příští den představil Nagy nový kabinet, ve kterém se objevily i staronové tváře – představitelé Malorolnické strany (např. Béla Kovács).

Politický obrat byl téměř dokonán. Gerö odešel ze všech svých stranických funkcí a Nagyova vláda rozhodla 30. října o likvidaci systému jedné politické strany. Navíc požádala o stažení sovětských jednotek.

Chruščov naoko souhlasil se stažením vojsk a sovětské jednotky Budapešť opustily. Ve skutečnosti se však pouze dočasně stáhly a připravovaly se na konečný úder.

V Budapešti vypukl dokonalý převrat. Veřejně se pálily spisy a portréty komunistických pohlavárů a několik vůdčích komunistů bylo veřejně lynčováno. Imre Nagy se ocitl na křižovatce. Sám zůstával komunistou, ale musel se rozhodnout. Buď vystoupí vůči veřejnosti anebo překročí svůj stín a podpoří povstání až do důsledků. Nagy zvolil druhé řešení.

Aby byla dána sovětskému útoku z 24. října legitimita, byl sepsán zvací dopis. Nagy, který se sice v noci 23. října proti invazi nevyslovil, odmítl dodatečně vyhotovený dopis podepsat. Tím demonstroval svůj příklon na stranu povstalců. Poté žádal kompletní stažení sovětských sil z Maďarska. Sovětský velvyslanec Andropov hrál o čas a Nagy definitivně překročil Rubikon tím, že 1. listopadu vyhlásil maďarskou neutralitu - to se rovnalo faktickému vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy!

Tímto aktem dovršil dokonale politický převrat v Maďarsku. Nad hlavním městem se však pomalu stahovala mračna.

Sovětský protiútok

V Moskvě sledovali maďarské události s krajním znepokojením. Po celý týden zasedalo nejvyšší vedení a jednalo o způsobu řešení. Rozhodnutí padlo na zasedání 31. října. Situaci musí vyřešit sovětská armáda. Velitelem útoku byl jmenován maršál Koněv (vrchní velitel ozbrojených sil Varšavské smlouvy), známý již z druhé světové války svou bezohledností, co se týče ztrát na životech.

V dalších dnech formálně posvětily sovětské rozhodnutí i zbylé státy Varšavské smlouvy. Jednání byl přítomen i Kádár, se kterým se počítalo pro další vývoj v Maďarsku. Hovořilo se o nutnosti vzniku nové maďarské dělnicko-rolnické vlády. Tuto myšlenku podpořil i Tito, který byl o celém problému rovněž informován.

V ranních hodinách 4. listopadu začal sovětský protiútok. Tanky se valily ulicemi. Odpor však neustal a Maďaři bojovali až poloviny listopadu. Přesile sovětských vojáků, kterých bylo 150 000 však nemohli déle odolat. Jediné, co je drželo, byla víra v zásah západních mocností, který slibovala rozhlasová stanice Svobodná Evropa.

Reakce Západu

Jaký však byl postoj Západu? Přestože americký ministr zahraničí a militantní antikomunista v jedné osobě J.F. Dulles sliboval politiku zatlačování a osvobozování, zůstalo pouze u proklamací. Prezident Eisenhower nehodlal zasáhnout do maďarských událostí, neboť hrozila možnost vypuknutí konfliktu se Sovětským svazem. Velká Británie a Francie byly zaměstnány současnou Suezskou krizí a aktivitu nevyvíjely.

USA a země Západu dokonce ani nevyužily možnost spojit obě události v jedno hlasování na půdě OSN. Jediné, co bylo nakonec podniknuto, bylo hlasování Valného shromáždění OSN, které odsouhlasilo požadavek na stažení sovětských vojsk. Bylo však prázdným gestem.

Dopady neúspěšné revoluce

V bojích padlo na 4 000 Maďarů, Rudá armáda ztratila necelých 800 mužů. V Maďarsku vznikla nová vláda v čele s Kádárem. Při následných čistkách bylo popraveno přes 200 lidí. Nagy se uchýlil na jugoslávské velvyslanectví. Posléze však byl zadržen a když odmítl uznat novou Kádárovu vládu, byl v roce 1958 popraven. Rehabilitován byl v roce 1989.

Maďarské události potvrdily výhradní moc SSSR nad osudy komunistických satelitů. Země Západu jen bezmocně přihlížely.  Kolem 200 000 lidí krátce po potlačení revoluce Maďarsko opustilo. Ostatní žili pod vládou Kádára dále. Kádár však nezavedl v Maďarsku tak přísný režim, jak se očekávalo. Jeho politika byla později označována za „gulášový komunismus“. On sám vydržel u moci až do konce 80. let.