Válka Jom Kippur

Převzato z http://coldwar.hyperlink.cz - autor: Jan Ešner


Po ukončení „opotřebovávací“ války mezi Izraelem a Egyptem v srpnu 1970 zůstávala situace na Blízkém východě stále nestabilní. V září tohoto roku zemřel egyptský prezident Násir a na jeho místo usedl Anvar Sadat. Slíbil pokračovat v Násirově politice.

Izrael stále prožíval období euforie po vítězné šestidenní válce. Svou armádu považoval za neporazitelnou. Naopak Egypt musel své ozbrojené síly znovu vybudovat. Pomoci mu měli spojenci z řad komunistických zemí. Již koncem 60. let se mu dostalo nejnovějších sovětských zbraňových systémů. Nová americká administrativa v čele s prezidentem Nixonem zareagovala posílením Izraele novými raketami.

Diplomacie před válkou

Sadat sice nadále pokračoval v Násirově politice a v květnu 1971 podepsal smlouvu o přátelství a spolupráci se SSSR, v červenci 1972 však vydal první signál změny v egyptské politice, když vyhostil ze země sovětské vojenské poradce. Smlouva se SSSR z  však platila i nadále.

Sadatova politika byla pružná. Byl ochoten jednat s Izraelem o možnostech míru a odchodu izraelských vojsk ze Sinaje. V Izraeli však neuspěl, proto vyslal svého poradce do Washingtonu k setkání s Nixonem. Byl to první signál Egypta vyslaný směrem k USA. Stejně jako Egypt ovšem postupoval Izrael. Na návštěvu Spojených států přicestovala ministerská předsedkyně Golda Meirová.

Americká diplomacie zaujímala smířlivý postoj. Ministr zahraničí Henry Kissinger usiloval o stabilitu v oblasti. Egyptské kroky byly vykládány pozitivně a Američané se ze všeho nejvíce obávali, aby zlepšující se situace ozbrojených sil Egypta nevedla Izrael, stejně jako v roce 1967, k preventivnímu útoku. Naléhal proto na Goldu Meirovou, aby se takového útoku vyvarovala. Chtěl se vyhnout nepříjemnostem na mezinárodním poli – v roce 1967 v důsledku války přerušily komunistické země s Izraelem diplomatické styky. A nový izraelský útok by jistě přinesl odsouzení ze strany mezinárodních organizací. Američané věřili v sílu izraelské armády. A pokud by opravdu přišel nečekaný arabský útok, v který nevěřili, tak by jej izraelská armáda snadno odrazila.

Válka v Den smíření

6. října 1973 slavil Izrael svůj nevýznamnější svátek v roce, Den smíření – Jom Kippur. Je to den, kdy je v Izraeli klid, Židé se modlí, silnice jsou liduprázdné. Ve 14 hodin se však poklidná izraelská idyla proměnila v peklo. Egypt a Sýrie zahájily útok.

Horečná diplomatická aktivita USA nebyla úspěšná a na Blízkém východě se rozhořela skutečná válka. Všechny iluze o nepřemožitelnosti izraelské armády vzaly rychle za své. Izraelská armáda ustupovala a situace se neustále zhoršovala. Nebyla s to zacelit z vlastních rezerv obrovské ztráty, které utrpěla. Izraeli hrozila porážka, která mohla přinést zkázu celého židovského státu. Sadat byl v Egyptě oslavován jako vítěz nad nenáviděným nepřítelem.

Tehdy zasáhly Spojené státy. Prezident Nixon rozhodl o okamžité vojenské pomoci a do Izraele proudily desítky tanků a dalších zbraní. Převaha pomoci Spojených států se začala pozvolna projevovat. V polovině října došlo ve vývoji války k obratu. Izraelské tanky znovu získaly ztracená území na Sinajském poloostrově a chystal se výpad do Egypta. Po dalším postupu se izraelská vojska dostala až do blízkosti 70 kilometrů od egyptského hlavního města.

Stejně se změnila situace i na severu fronty. Izraelské jednotky pronikly až k Damašku. 22. října byla palba zastavena. Izraelské vítězství bylo neoddiskutovatelné. Izraelci zničili více než 2000 nepřátelských tanků. Vlastní ztráty činily více než 500 tanků.

Diplomatická dohra

Rada bezpečnosti OSN vydala usnesení o zastavení palby, které mělo nastat 22. října. Bylo dodrženo na severní frontě. Na egyptsko-izraelských hranicích ještě v následujících dnech probíhaly boje. Nová rezoluce RB OSN č. 338 požadovala okamžité zastavení bojů a nutnost plnění rezoluce č. 242 z roku 1967 (viz. čl. Šestidenní válka).

Další jednání o budoucnosti se nyní přenesla na úplně jinou frontu – stala se problémem USA a SSSR. Sovětský svaz vyjádřil nutnost společného zásahu obou velmocí – pokud na to Spojené státy nepřistoupí, je SSSR ochotný vystoupit sám. Američané byli ochotni souhlasit s vysláním mise OSN, nebyli však ochotni tolerovat sovětskou přítomnost. SSSR vyslal do Alexandrie svou flotilu, Američané posílili svou přítomnost ve Středozemním moři o další letadlovou loď. Poté byl v USA vyhlášen stav nejvyšší bojové pohotovosti týkající se jaderného arzenálu. Situaci nakonec vyřešila RB OSN, která rozhodla o vyslání mírových jednotek do oblasti. Válka i diplomatický konflikt skončily.

Důsledky

Izrael i Spojené státy považovaly hrozbu arabského útoku za minimální. V případě krize počítaly se schopností izraelské armády ochránit svou vlast. Jak je možné, že byl Izrael tak dokonale zaskočen? Dodnes se spekuluje o tom, že Golda Meirová o egyptských plánech informována byla, ale záměrně nepodnikla žádná protiopatření, aby mohl být Egypt jednoznačně odznačen za agresora.

Ať byla či nebyla informována, porážka izraelské armády v prvních dnech si vyžádaly nutnost najít obětního beránka. A Meirová se v tomto stala snadným terčem útoku opozice. Stala se sice v roce 1974 znovu ministerskou předsedkyní, ale po výsledku šetření příčin úvodních izraelských porážek odstoupila a do čela vlády se postavil Jicchak Rabin.

Sadat porážku politicky ustál. Uvědomil si však, kdo je skutečně nejvýznamnější velmocí na Blízkém východě. Pochopil, že tuto roli hrají zcela jednoznačně Spojené státy. Proto se politika Egypta začínala ubírat právě směrem k USA.

Jestli někdo utrpěl porážku v této válce, byl to nejvíce Sovětský svaz. Zůstal sice stále nejvýznamnějším partnerem Sýrie, ztrácel však mnohem významnější Egypt.

Egypt a Izrael, jakožto počínající a tradiční spojenec USA začaly po válce postupně hledat modus vivendi. Cesta k usmíření znepřátelených států byla dlouhá, ale nakonec v roce 1979 úspěšně vyvrcholila, pod patronací amerického prezidenta Cartera, podpisem mírové smlouvy.