Druhá berlínská krize

Převzato z http://members.tripod.com/~Klempera/2bekrize.htm - autor: Radek Klempera


Začátek krize

Bundestag (parlament SRN) přijal 2. července 1958 jednomyslně všestrannou deklaraci po schůzce pracovních skupin čtyř velmocí, t.j. USA, SSSR, Velké Británie a Francie, aby připravily společné návrhy na řešení německé otázky.

Skupina navrhla v rezoluci lišící se od té, kterou přijali západní spojenci v únoru 1957 v tom, že schůzka řešící německou otázku by měla být na vyšší úrovni, vylučovala SRN, ale zahrnovala SSSR. Rezoluce byla založena na myšlence učiněné rakouským federálním kancléřem dr. Raabem, který oznámil na tiskové konferenci 25. dubna 1958, že navrhl velvyslancům USA a SSSR vytvoření čtyřmocenské komise pověřené zkoumáním podmínek celoněmeckých voleb a sestavení návrhu volebního zákona.

Nic se nedělo do 9. září, kdy vláda SRN zaslala nóty USA, SSSR, Velké Británii a Francii navrhující vytvoření čtyřmocenské komise v souladu s rezolucí Bundestagu. V Bonnu bylo vysvětleno toto opoždění jako důsledek krize na Středním východě.

Vláda NDR vydala 5. září deklaraci a týž den zaslala nóty Velké Británii, Francii, USA, SSSR a vládě SRN navrhující vytvoření komise čtyř velmocí, která by začala pracovat na podmínkách mírové smlouvy s Německem, zřízení druhé komise Spolkovou republikou Německem a Německou demokratickou republikou, která by byla pověřena vypracováním společného německého stanoviska k této otázce. Nóty třem západním velmocím (,které neuznávaly vládu NDR) byly předány prostřednictvím československé vlády. Ministerstvo zahraničí USA nicméně oznámilo 8. září, že neodešle žádnou odpověď na nótu NDR. Mluvčí ministerstva řekl, že vláda USA se plně ztotožňuje s pohledem SRN, že nóta byla "urážkou" a že trvání na svobodných volbách v celém Německu a vytvoření celoněmecké vlády je nezbytným krokem k mírové smlouvě. Podobně se vyjádřil Londýn a Paříž, že nebude zaslána žádná odpověď britskou a francouzskou vládou.

Sovětská vláda zaslala 18. září totožné nóty vládám USA, Velké Británie a Francie jako byly nóty vlády NDR a vlády SRN. V těchto všech nótách podporovala východoněmecký návrh pro okamžité uzavření mírové smlouvy s Německem, kterou, jak se v nótě říká, SSSR samo dříve obhajovalo. Sovětská nóta také souhlasí s východoněmeckým návrhem na zřízení druhé komise skládající se z představitelů dvou německých států a vyjadřuje vůli sovětské vlády "poskytnout komisi jakoukoliv pomoc, kterou bude žádat".

Ve stejných odpovědích sovětské vládě, doručených 30. září, Velká Británie, Francie a USA vyjadřují svoji vůli diskutovat o otázce německého sjednocení se Sovětským svazem ve čtyřmocenské pracovní skupině, jak navrhla vláda SRN. Ve stejný den britská, francouzská a americká vláda formálně odpověděla na východoněmeckou nótu z 9. září, uvítala německou iniciativu vyjádřenou v rezoluci Bundestagu a konstatovala, že informovala o své podpoře pro návrh Bundestagu.

Bundestag a mnoho členů vlády SRN zasedalo tři dni ( od 1. do 3. října) v Berlíně a přijalo rezoluci, ve které:

  1. protestovali proti pokračující perzekuci lidí NDR
  2. protestovali proti odmítnutí vlády NDR dovolit volný pohyb přes hranice mezi zónami
  3. zaručovali východoněmeckým uprchlíkům integraci do života SRN
  4. prohlašovali, že SRN bude nadále garantem německé demokracie a německého práva na sjednocení
  5. vyzývali k vytvoření čtyřmocenského výboru o německé otázce.

Dr. Adenauer vyjádřil ve vysílání 2. října, že vláda SRN se pokusí najít řešení německé otázky prostřednictvím diplomatického vyjednávání se SSSR. Federální kancléř měl 14. října schůzku s M. Smirnovem, sovětským velvyslancem v Bonnu, ale jejich rozhovor nepřinesl žádný výsledek.

Text nóty zaslané vládou SRN sovětské vládě předcházející den byl uvolněn ke zveřejnění 18. listopadu. Tato nóta, která byla odpovědí na sovětskou nótu z 18. září, obsahovala důležitou změnu ve stanovisku dříve obhajovaném vládou SRN do té míry, že souhlasila, že čtyřmocenská komise o německé otázce by měla být oprávněná diskutovat o všech aspektech problému, nevyjímaje přípravu německé mírové smlouvy, byla akceptována také možná účast zástupců NDR a SRN.

V řeči na recepci pro delegaci polské vlády vedené M. Gomulkou, která navštívila Moskvu kvůli sovětsko-polskému jednání, N. S. Chruščov vyjádřil 10. listopadu zájem SSSR přenést kontrolu východního Berlína na vládu NDR a vyzval USA, Francii a Velkou Británii, aby "zformovaly své vlastní vztahy s NDR a uzavřely s NDR smlouvu, jestliže mají zájem na jistých otázkách vztahujících se k Berlínu".

Chruščovovo prohlášení z 10. listopadu potvrdilo dřívější prohlášení Ulbrichta z 27. října, ve kterém Ulbricht říká:"Celý Berlín leží na teritoriu NDR. Celý Berlín patří k území pod suverenitou NDR. Pravomoc západních okupačních sil nemá již dlouho žádný legální základ v Berlíně". Ministr zahraničí NDR prohlásil 30. října, že současný systém garantovaného spojení pro západní mocnosti mezi SRN a západním Berlínem záleží na "dočasné a vyjímečné dohodě".

V řeči k absolventům sovětských vojenských akademií Chruščov 14. listopadu řekl, že sovětská vláda "připravuje příslušný dokument o statusu Berlína". Dodal: "Zamýšlím udělat definitivní návrhy zemím, které se podíleli na válce proti Hitlerovskému Německu a fašistické Itálii. Když mluvíme o Berlínu, neprohlašujeme, že budeme bojovat proti Západu. Nikdy jsme toto neřekli. Ale řekli jsme, že agresoři dostanou zdrcující porážku, jestliže napadnou Sovětský svaz a socialistické země. Britská, francouzská a americká vláda reagovaly rozhodně na Chruščovovo prohlášení. Oficiální stanoviska vydané v Londýně, ve Washingtonu a v Paříži zdůrazňovaly, že západní mocnosti jsou v západním Berlíně po právu a že jejich status v tomto ohledu nevyplývá z Postupimské dohody, ale z deklarace čtyř velmocí z 5. června 1945 a dohod se Sovětským svazem uzavřených 4. května 1949 po skončení berlínské blokády. Vládním úředníkům západních mocností bylo od hlav států těchto mocností nařízeno, aby konali mezi sebou úzké konzultace a připravili detailní plány akce pro všechny předvídatelné možnosti, které mohou vzejít z ruského odstoupení od čtyřmocenského statusu Berlína.

Dulles 24. listopadu řekl, že jakýkoliv ruský pokus přinutit západní spojence, aby odešli z Berlína, by "se setkal s jednotou a rozhodností". Na otázku, zda by se zúčastnil konference tří západních ministrů zahraničí v západním Berlíně, jak bylo navrhnuto, Dulles odpověděl, že by "udělal cokoliv, jestliže je to nutné", ale, že nevidí okamžitou potřebu takového setkání.

Ormsby-Gore (ministr zahraničí Velké Británie) oznámil 26. listopadu v dolní sněmovně britského parlamentu, že Mcmillan zaslal 22. listopadu osobmí poselství o Berlínu Chruščovovi. Ačkoliv text dopisu nebyl publikován, bylo 28. listopadu úředně uvedeno, že Mcmillan ujasnil sovětské vládě, že Británie má v záměru udržovat svá práva v Berlíně a že očekává od sovětské vlády, že splní své závazky.

Vláda SRN vydala 12. listopadu stanovisko říkající, že jakékoliv jednostranné odstoupení SSSR od mezinárodních dohod o čtyřmocenském statusu Berlína, by zvýšilo politické napětí, ovlivnilo by sovětsko-německé vztahy a znamenalo by porušení mezinárodního práva, které by vážně narušilo důvěryhodnost sovětských smluvních záruk. Po odvolání opakovaných záruk obrany Berlína dané západními mocnostmi, stanovisko říká, že " vláda SRN, německý lid, obyvatelstvo Berlína a celý svobodný svět má důvěru v tyto prohlášení a účinnou ochranu, kterou západní mocnosti zaručily. M. Smirnov měl další schůzku s dr. Adenauerem 20. listopadu, na které byl také přítomen ministr zahraničí SRN dr. von Brentano, při níž Smirnov pouze vysvětlil Chruščovovo stanovisko. Schůzka ale nic nevyřešila.

Dr. von Brentano odletěl 23. listopadu do západního Berlína na jednání se starostou (vrchním radním) západního Berlína Willy Brandtem, zatímco 25. listopadu předsedal schůzce velvyslanců SRN v Londýně, Washingtonu, Paříži, Moskvě a Římě, kteří byli povoláni do Bonnu na konzultace.

Grotewohl, ministerský předseda NDR, řekl 12. listopadu ve stanovisku pro tisk, že Chruščovův projev "dále připravil cestu pro urovnání německého problému", ale odmítl udělat jakýkoliv "senzacechtivý komentář". Dodal, že hlavní úkol jeho vlády je zabezpečení míru a že "problém statusu Berlína není hlavní problém. Je to sice problém, ale pouze jeden z mnoha v dnešním Německu". Ve stejný den (12. listopadu) vláda NDR zaslala nóty 60 dalším zemím prostřednictvím velvyslanectví NDR v Moskvě žádající je o uznání NDR a odmítnutí myšlenky, že SRN je jedinou legitimní vládou v Německu.

Ulbricht 25. listopadu v interview řekl, že NDR je připravena vyjednávat se západními mocnostmi o jejich právu přístupu do západního Berlína. Dále řekl, že není důvod strachu, že komunisté by blokovali město, protože "možnosti vyjednávání existují". Sovětské návrhy na Berlín byly formálně předány britskému, francouzskému, americkému a západoněmeckému velvyslanci M. Gromykem 27. listopadu potom, co Gromyko navštívil východní Berlín kvůli jednáním s Grotewohlem, Ulbrichtem a dr. Bolzem, ministrem zahraničí NDR.

Hlavní sovětský návrh byl, že by se západní Berlín stal demilitarizovaným neutrálním svobodným městem s britským, francouzským, sovětským, americkým a možným OSN garantovaným statusem. Separátní smlouvou by NDR garantovala spojení mezi západním Berlínem a okolním světem na oplátku za záruku západního Berlína netolerovat "podvratnou činnost proti NDR". Kdyby do šesti měsíců (t.j. do 27. května 1959) nebyla uzavřena žádná smlouva o tomto návrhu mezi SSSR a západními mocnostmi, sovětská vláda by uskutečnila své plány v separátní smlouvě s NDR, která by pak mohla vykonávat plnou suverenitu na zemi, vodě a vzduchu na přístupech do západního Berlína. Sovětské nóty třem západním mocnostem byly ve stejném znění souhrně vydány v hlavních západních novinách.

Na tiskové konferenci v Moskvě 27. listopadu Chruščov popřel, že pod šesti měsíční periodou v sovětské nótě se má rozumět "ultimátum". Dodal nicméně, že západní odmítnuti souhlasit se sovětským návrhem "nás nezastaví v uskutečnění našich plánů "v době, kdy nebude "jiného východiska".

Ministři zahraničí Velké Británie, USA, Francie a SRN (Selwyn Lloyd, Dulles, Couve de Murville a dr. von Brentano) vydali společné komuniké 14. prosince 1958 v Paříži, kde navštívili zasedání Severoatlantické rady, po vyslyšení prohlášení W. Brandta. Komuniké:

  1. potvrzovalo odhodlanost americké, britské a francouzské vlády "udržovat pozici a svá práva v Berlíně, včetně práva svobodného přístupu",
  2. prohlásilo, že nepovažují za přijatelné jednostranné vypovězení Sovětským svazem svých povinností k vládám Francie, Velké Británie a USA ve vztahu k jejich přítomnosti v Berlíně a svobodě přístupu do tohoto města nebo nahrazení sovětské vlády německými úřady v sovětské zóně, co se týká jejich práv,
  3. konstatovalo, že tři západní vlády odpovědí na sovětské nóty po konzultací se svými spojenci "během následujícího zasedání Atlantické rady".

Britská, americká a francouzská odpověď na sovětské nóty z 27. listopadu 1958 byla předána v Moskvě 31. prosince jednotlivými velvyslanci (t.j. Sirem Patrickem Reillym, Llewellynem E. Thomsonem a Mauricem Dejeanem) po schválení Severoatlantickou radou. Všechny tři odpovědi odmítaly ve stejném znění sovětský návrh na status "svobodného města" pro západní Berlín, potvrzovaly práva západních mocností na svobodný přístup do západního Berlína vyplývající z existence čtyřmocenské dohody, odmítaly akceptovat nahrazení sovětských úřadů východoněmeckými úřady. Ve stejné době vyjádřily západní mocnosti ochotu jednat se sovětskou vládou o širších aspektech německého problému, jako je spojení a evropská bezpečnost.

Odpověď vlády SRN na sovětskou nótu byla doručena 5. ledna 1959 v Moskvě. Tak jako západní nóty, odmítla status "svobodného města" pro západní Berlín a odmítla právo Sovětského svazu změnit existující status města jednostrannou akcí.

Průběh Berlínské krize

Willy Brandt začal 4. února 1959 čtyřtýdenní světovou cestu, během níž navštívil USA, Kanadu, Japonsko a Indii za účelem "získání nových přátel pro Berlín" a informovat tolik lidí kolik bude možné o situaci ve městě. Zatímco v USA měl schůzku 11. února s prezidentem Eisenhowerem, kterému řekl, že USA "nebudou vytlačeny ze svobodného Berlína" a nebudou zastašeny hrozbami, aby se zbavily svých odpovědností k městu. Při návratu do Berlína 6. března Brandt řekl, že našel "porozumění a morální podporu" pro berlínskou věc ve všech zemích, které navštívil.

V nótě sovětské vládě z ledna 1959 (odpověď na sovětskou nótu z 27. listopadu 1958) NDR oznámila svoji ochotu "uznat status demilitarizovaného svobodného neutrálního města pro západní Berlín" a svoji ochotu "přijmout vhodné záruky společně s dalšími zeměmi".

Ve zprávě z 21. ledna východoněmeckému Volkskammeru (parlamentu NDR) Walter Ulbricht (první místopředseda vlády NDR a první tajemník Jednotné socialistické strany Německa) řekl, že NDR pohlíží na současné hranice jako na "konečné a neměnné". Uvedl, že dřívější německé "mírové hranice" byly ztraceny jako výsledek "Hitlerova dobrodružství", a že současné hranice existují 14 let a že jak Velká Británie, tak USA pomohly v ustálení poválečných hranic a souhlasily se znovuosídlením lidí z bývalých východních provincií.

Agentura TASS mezitím vydala 11. prosince 1958 prohlášení "4 000 slov" jménem sovětské vlády, znovu opakující, že SSSR nebude souhlasit s rozhovory o německém sjednocení "bez Němců a za jejich zády", ale ve stejnou dobu prohlašující, že "Sovětský svaz odmítne diskutovat o uzavření mírové smlouvy, která ve svém úmyslu, spadá do kompetence čtyř velmocí". Dodala, že, jestliže západní mocnosti "si nepřejí spolupracovat se SSSR v řešení tohoto problému, sovětské vládě nic jiného nezbývá než zbavit se funkcí spojených s udržováním okupačního režimu v Berlíně a uzavřít odpovídající dohodu s vládou NDR". Bylo dáno ujištění, že sovětská vláda "si nepřeje způsobit poškození prestiže západních mocností" a že bude připravena, spolu s dalšími mocnostmi, poskytnou "záruku (západo)berlínského statusu svobodného města a žádného zasahování do politických a ekonomických záležitostí západního Berlína".

10. ledna 1959 sovětská vláda zaslala nóty USA, Velké Británii, Francii, dalším zemím, které byly ve válce s Německem v letech 1939-1945 a vládám NDR a SRN, navrhujíci konání mírové konference do dvou měsíců, buď v Praze nebo ve Varšavě, s účelem sestavit německou mírovou smlouvu. Sovětský návrh mírové smlouvy s Německem byl těmto zemím zaslán.

Ve stejně znějících nótách třem západním mocnostem sovětská vláda prohlásila, že se snaží řešit Berlínskou otázku "jednáními se státy, jež se to týká", prohlašovala, že její návrh na demilitarizované neutrální svobodné město "nepoškozuje prestiž, nezasahuje do bezpečnostních zájmů žádného státu, ani neposkytuje někomu jednostranné výhody", a říkala, že SSSR "si přeje vzít v úvahu návrhy na řešení této otázky předložené ostatními mocnostmi za předpokladu, že povedou k ukončení okupačního režimu v Berlínu a upevnění míru v Evropě".

Sovětský návrh mírové smlouvy s Německem se skládal ze 48 článků, z nichž 21 byly politické a územní klauzule, 4 pojednávaly o sjednocení Německa, 6 byly vojenské klauzule, 9 byly ekonomické klauzule. 2 se zabývaly reparacemi a restitucí a 6 bylo závěrečných klauzulí. Bylo navrženo, že smlouva by měla být uzavřena mezi 29 spojeneckými a přidruženými mocnostmi na jedné straně a Německem na druhé (Německo by bylo představováno NDR a SRN, nebo v případě ustavení německé konfederace, německou konfederací, NDR a SRN.

Tři západní mocnosti a SRN odpověděly 16. února na sovětské nóty z 10. ledna. Odpovědi západních mocností byly nejdříve schváleny Severoatlantickou radou. Zatímco si západní mocnost uchovávaly svoje stanoviska pokud se týče práv v Berlíně, britská, francouzská a americká vláda navrhly čtyřmocenskou konferenci ministrů zahraničí k projednání "problému Německa ve všech jeho aspektech a důsledcích" a navrhla, že "němečtí poradci" (t.j. zástupci jak SRN, tak i NDR) by měly být pozváni, aby se podíleli na takové konferenci.

Americká, francouzská a západoněmecká odpověď byly podobné britské. Vláda SRN navíc zdůrazňovala, že trvalý mír může být uchován pouze, pokud uspořádání německé otázky "respektuje mezinárodní právo a národní zájmy lidí, jež se to dotýká, včetně německého lidu".

Dříve než západní mocnosti odpověděly, Dulles strávil pět dní návštěvou západní Evropy (4.- 8. února), během níž měl diskusi s Macmillanem a Selwynem Lloydem v Londýně, s prezidentem de Gaullem, Debrém a Couve de Murvillem v Paříži a s dr. Adenauerem a dr. von Brentanem v Bonnu. Během těchto diskusí nebylo vydáno žádné prohlášení, ačkoliv mluvčí vlády SRN řekl, že bylo odsouhlaseno, že principem "žádné ústupky bez protiústupků" by se měly řídit západní mocnosti při vyjednáváních se Sovětským svazem o Německu.

Britský ministerský předseda Macmillan zahajuje 21. února 1959 svou jedenáctidenní návštěvu Sovětského svazu, první tohoto druhu od 2. sv. války. Odmítá Chruščovovu nabídku paktu o neútočení a deklaruje závazky Británie vůči jejím spojencům.

Ve své řeči v Tule Chruščov obvinil "jisté příliš bojovné západní vůdce" z hrozby, že "si vynutí silou zbraní svůj přístup do západního Berlína", jestliže SSSR předá kontrolní funkce ve východnímu Německu NDR. Po hrozbě, že takový pokus by mohl vést k "horké válce", a říkaje, že sovětské oddíly nejsou dislokovány ve východním Německu, aby "hrály kuželky", Chruščov prohlásil, že "mezinárodní problémy nemohou být dnes řešeny silou zbraní" a opět volal po mírové smlouvě s Německem.

Požádán na tiskové konferenci 18. února, aby okomentoval řeč Chruščova v Tule, prezident Eisenhower řekl, že sovětský premiér udal věcem špatný směr. Západní mocnosti nikdy neřekly, že "si prostřílí cestu do Berlína", co řekly, bylo, že zamýšlejí uskutečnit svoji odpovědnost k lidu západního Berlína. Jestliže jakýkoliv pokus bude učiněn zabránit tomu, "bude tu někdo jiný, kdo použije sílu", ale ne západní mocnosti.

Na své další tiskové konferenci 25. února prezident Eisenhower řekl, že západní mocnosti "neustoupí ani o palec" ze svých práv být v západním Berlíně a práv přístupu do města, dodal, že "nemůže jednat o tomto jednotlivém bodě práva a zadržení odpovědnosti".

V dalších nótách britské, francouzské a americké vládě, Sovětský svaz navrhl konferenci na nejvyšší úrovni hlav vlád, která by začala na konci dubna, buď v Ženevě nebo ve Vídni. Ve stejnou dobu sovětská vláda vyjádřila svoji vůli souhlasit s konferencí ministrů zahraničí, jak bylo navrženo v nótách západních mocností 16. února, než začne konference na nejvyšší úrovni, navrhla také, že Polsko a Československo by měly být pozvány, aby se zúčastnily na schůzce ministrů zahraničí. V té části nóty týkající se berlínské otázky, sovětská vláda řekla, že účast OSN garantuje status demilitarizovaného neutrálního svobodného města pro západní Berlín, sovětská vláda je "připravena projednat otázku záruk s ostatními zainteresovanými státy, aby se dosáhlo všestranně akceptovatelné dohody".

Na své tiskové konferenci 4. března prezident Eisenhower souhlasil s tím, že poslední sovětská nóta má "pozitivní stránku" a řekl, že to naznačuje zmenšení "nesmlouvavosti" ruského stanoviska. Nicméně zaujal opatrný postoj k otázce konference na nejvyšší úrovni, přijal názor, že není důvod konání takové konference bez předchozího ujištění, že skutečný pokrok bude učiněn, jestliže se ho bude SSSR držet.

Na své tiskové konferenci 11. března prezident Eisenhower byl tázán na možnost vývoje válečného stavu v Evropě jako výsledek Berlínské krize.

Prezident Eisenhower mluvil 16.března v rozhlasovém a televizním vysílání k americkému lidu o berlínské situaci a také o problémech národní obrany.

Během března a dubna 1959 (jako např. 27. března nebo 15. května) se stala série incidentů ve vzdušných koridorech vedoucích ze SRN do západního Berlína, když americká vojenská transportní letadla letící v těchto koridorech ve výškách přes 10 000 stop (asi 3 050 metrů) byla "stíhána" sovětskými letci. Sovětské úřady tvrdily, že takové lety jsou nepřípustné a komplikují bezpečnost letadel letících přes berlínské vzdušné koridory. Toto tvrzení bylo odmítnuto americkými úřady. Ale z důvodů bezpečnosti a vyhnutí se konfliktu západní mocnosti neobnovily lety v těchto výškách.

V Ženevě se schází 11. května 1959 ministři zahraničí USA, Velké Británie, Francie a SSSR, aby se věnovali problémům německého sjednocení , budoucnosti západního Berlína a evropské bezpečnosti. SRN a NDR na ni vyslaly své pozorovatele. Ministři nedosahují shody a 5. srpna se konference odkládá na neurčito.

Viceprezident Nixon odlétá 23. června 1959 do Moskvy, aby zde otevřel Americkou národní výstavu. Z této ceremoniální návštěvy se stává velká diplomatická záležitosti, při níž Nixon tráví s Chruščovem více času než kterýkoliv americký státník. Shody o západním Berlíně nedosáhnou.

Sovětský premiér Chruščov přijíždí 15. září 1959 na bezprecedentní návštěvu do USA, která trvá do 27. září. Konferuje s prezidentem Eisenhowerem v Camp Davidu. Po dlouhém jednání odvolal Chruščov berlínské ultimátum Sovětského svazu z 27. listopadu 1958. Závěrečné komuniké vyjadřovalo přání obou supervelmocí svolat vrcholnou schůzku čtyř velmocí, která by se zabývala otázkou Berlína a znovusjednocením Německa.

Americké výzvědné letadlo U-2 bylo 1. května 1960 sestřeleno nad územím SSSR. premiér Chruščov se odmítá účastnit konference pařížského summitu, svolané na 16. května, pokud se prezident Eisenhower neomluví za lety U-2 nad SSSR. Když to Eisenhower odmítl, konference čtyř velmocí ztroskotala. Představitelé velké čtyřky se sice 16. května sjíždí do Paříže, ale konference se nekoná. Na protest proti narušení sovětského vzdušného prostoru opustili sovětští delegáti 17. května tuto konferenci.

Vláda NDR oznámila 30. srpna 1960, že vydala instrukce na omezení pohybu občanů SRN ze západního Berlína do NDR, které budou platit 5 dní (od půlnoci z 30. na 31. srpna do půlnoci ze 4. na 5. září). V tomto období byli puštěny do NDR jen ti občané SRN, které měli platná vstupní vísa. Omezení byla oznámena z důvodů prevence "zneužití dopravních spojů a území NDR k organizaci a propagaci militaristických a revančistických mítinků". Byla to odezva na 1. až 4. září plánované konání srazů německé asociace bývalých válečných vězňů a příbuzných pohřešovaných a německé asociace uprchlíků. Starosta Willy Brandt a západní velitelé protestovali proti těmto omezení, u sovětského velitele, generála Zacharova, který protest odmítl. Sraz proběhl v klidu.

Tři západní velitelé vydaly 1. května 1961 prohlášení protestující proti "vojenské manifestaci" v sovětském sektoru v souvislosti s oslavami 1. máje a označující ji za "hrozbu veřejnému pořádku" a upozorňující, že je "v rozporu s touhou po uvolnění napětí vyjádřenou při mnoha příležitostech vládou SSSR". NDR Sovětský svaz toto tvrzení odmítly.

Prezident Kennedy a sovětský premiér Chruščov konferují 3. a 4. června 1961 ve Vídni. Na schůzce není dosaženo žádných podstatných dohod včetně otázky západního Berlína a Německa.

Závěr Berlínské krize

Ve vysílání k americkému lidu 25. července 1961, prezident Kennedy znovu potvrdil právo západních spojenců být v Berlíně a používat svobodný přístup do tohoto města, oznamujíce, že "nedovolíme komunistům vyhnat nás z Berlína, ať už postupně nebo násilím". Po zdůraznění, že svoboda západního Berlína není "nic, o čem by se mělo jednat" a obvinění Sovětského svazu z "podněcování krize", prezident řekl, že "zatímco jsme připraveni bránit naše zájmy. budeme také připraveni hledat mír...na formálních nebo neformálních setkáních".

Na tiskové konferenci 6. července 1961 prezident Kennedy řekl, že je "nejdůležitější, že americký lid rozumí základním otázkám týkající se západního Berlína a hrozbám míru a bezpečnosti Evropy a nám předloženému sovětskému oznámení, že hodlají jednostranně změnit existující uspořádání v Berlíně".

Chruščov oznámil v projevu 8. července 1961 v Kremlu na recepci pro absolventy sovětských vojenských akademií, že sovětská vláda rozhodla zastavit svoji "jednostrannou redukci ozbrojených sil" a "zvýšit výdaje na obranu z letošních 3,144 mld. rublů (1,257 mld. liber) na 12,399 mld. rublů (4,96 mld. liber) za rok. Sovětský premiér řekl, že rozhodnutí bylo přijato z důvodů "rostoucích vojenských rozpočtů v zemích NATO".

Zastavení demobilizace odročilo předchozí rozhodnutí oznámené v lednu 1960 snížit sílu sovětských ozbrojených sil z 3 623 000 na 2 423 000 během dvou let.

Jako okamžitá reakce na vzrůst sovětského vojenského rozpočtu, prezident Kennedy nařídil ve stejný den naléhavou přehlídku bojeschopnosti armády USA. Toto rozhodnutí bylo přijato na konferenci mezi prezidentem a jeho hlavními vojenskými a diplomatickými poradci, včetně lidí jako Dean Ruck (ministr zahraničí), McNamara (ministr obrany) a generál Maxwell Taylor. Ve zprávě z července oznamující prezidentovo rozhodnutí, McNamara upozornil na velký vzrůst sovětských vojenských výdajů oznámených Chruščovem a dodal: "Nejjednoduší preventivní opatření volá po stále dalším prozkoumání našeho obranného postoje. Obvykle jsme silní, ne-li silnější než jakýkoliv potenciální agresor. Ale tváří v tvář skutečné realitě, které musíme čelit, jako jsou hrozby naší zákonné přítomnosti v Berlíně, nemůžeme udělat nic menšího než přezkoumat naše potřeby."

Americké, britské a francouzské nóty, vykládající pozici Západu k Německu a Berlínu, byly předloženy v Moskvě 17. července po schválení Severoatlantickou radou. Všechny tři nóty důrazně odmítly jakýkoliv sovětský pokus změnit status quo v Berlíně, odmítly sovětský požadavek uzavřít platnou mírovou smlouvu s NDR a předat přístupová práva východoněmeckým úřadům, varovaly sovětskou vládu, že jakákoliv jednostranná akce by vedla k "nejvážnější situaci". Ve stejné době západní mocnosti znovu zopakovali svou vůli jednat se Sovětským svazem o německém uspořádání nebo o více limitovaných opatřeních pro Berlín během uzavření mírové smlouvy.

Americká nóta, značně delší dokument než britská a francouzská nóta, byla ve formě detailní odpovědi "bod po bodu" na memorandum předložené Chruščovem Kennedymu během jejich Vídeňské schůzky. Britská a francouzská nóta, v úplně stejném znění, byly odpovědí na Chruščovovo memorandum učiněné Gromykem Lordu Home a Couve de Murville v Ženevě 12. července 1961, během jednání o Laosu.

Ve 33 bodech odpovědi na Cruščovovo memorandum, vláda USA řekla mimojiné, že USA budou trvat na svých legálních právech v Berlíně a bránit je "proti pokusům jednostranného zrušení".

Odpověď vlády SRN na sovětskou nótu byla předložena v Moskvě 12. července.

Deklarace Bundestagu obracející se "ke světu a před historií" a žádající mírovou smlouvu založenou na právu na sebeurčení všeho německého lidu byla přečtena v Bundestagu 30. června jeho prezidentem dr. Gerstenmaierem, v přítomnosti dr. Adenauera, členů federálního kabinetu a představitelů jednotlivých spolkových zemích.

Dr. Adenauer navštívil západní Berlín 12. července kvůli rozhovorům s Willym Brandtem a západoberlínským Senátem. Komuniké vydané po rozhovorech zdůrazňovalo úplnou shodu pohledu mezi vládou SRN a úřady západního Berlína na berlínskou otázku a zdůrazňující následující body:

  1. přítomnost západních mocností v západním Berlíně je založena na neměnném legálním postavení a měla by být nadále udržována,
  2. západoberlínská integrace do ekonomického, finančního a právního systému SRN představuje osu nezávislé existence města,
  3. neměly by být žádné omezení na svobodný přístup do nebo z Berlína, žádné rušení komunikací města se západem,
  4. jakákoliv smlouva o Berlínu musí brát v úvahu jasně vyjádřené přání obyvatel města,
  5. Berlín by měl být nadále místem setkání pro všechny Němce.

Ministerstvo obrany SRN publikovalo 5. července prohlášení uvádějící četná porušení čtyřmocenského statusu Berlína, kterým došlo ve východním Berlíně pod ochranou Sovětského svazu.

Východoněmecký Volkskammer jednomyslně přijmul 6. července 1961 "německý mírový plán" předložený Walterem Ulbrichtem, který obsahoval:

  1. Zřízení německé mírové komise skládající se z představitelů obou německých parlamentů a vlád s úkolem dosáhnout dohody o celoněmeckém návrhu na mírovou smlouvu a dohody usilující o okamžité zlepšení meziněmeckých vztahů.
  2. Taková dohoda by měla obsahovat následující ustanovení:
    - oba německé státy by se zřekly atomových zbraní a souhlasily s okamžitým ukončením dalšího zbrojení
    - oba by souhlasily se silou, vyzbrojením a lokací svých sil během uzavření všeobecné smlouvy o odzbrojení
    .
    .
    .
  3. Mírová smlouva by znemožnila na vždy pro Německo vznik nové války, ale také by zaručila pro německý lid "stálý mír a plnou rovnost v rodinách národů".
  4. Do německého znovusjednocení by západní Berlín měl status demilitarizovaného neutrálního svobodného města. V západním Berlíně by byla nepřípustná žádná "špionáž, diverzní a podvratná činnost a nepřátelská propaganda proti jiným státům" a byl by zakázán "jakýkoliv druh válečného štvaní a jakýkoliv činnosti militaristických a fašistických organizací". Lidu západního Berlína by byla garantována neporušitelnost statusu města jako demilitarizovaného neutrálního svobodného města a svoboda rozhodovat se o jeho vnitřních a vnějších záležitostech. Spojení by bylo zaručeno dohodami s NDR.
  5. "Z důvodů existence dvou německých států s různými sociálními řády" by spojení mohlo být uskutečněno pouze vznikem německé konfederace "zaměřené na spolupráci na základě mírové koexistence a vytvoření předpokladů pro sjednocení v mírovém, demokratickém a neutrálním státě". Orgány německé konfederace by dávaly doporučení dvou německým vládám.

V telegramu z 28. června 1961 Státní rada NDR vyzvala Bundestag a federální vládu, aby bez odkladů souhlasily s otevřením jednání mezi představiteli obou států o otázce mírového uspořádání a sjednocení, tak jako by měly zajistit, že národní zájmy německého lidu by byly zajištěny mírovou smlouvou.

Bulletin vlády SRN 4. července kritizoval to, že Sovětský svaz odmítl konstruktivní návrh učiněný třemi západními mocnostmi a vládou SRN s cílem uskutečnit trvalé a pouze mírové uspořádání. Bulletin dále uvedl, že jednání o mírové smlouvě by se mohla účastnit na německé straně pouze celoněmecká vláda zvolená svobodným rozhodnutím všeho německého lidu, že "funkcionáři vnucení části německého lidu cizí silou nemohou mluvit jménem německého lidu nebo jeho části", že uspořádání německé otázky, zajištění míru v Evropě, může být pouze uskutečněno uznáním práva na sebeurčení všemu německému lidu.

Nová regulace vzdušné dopravy vydaná východoněmeckým ministerstvem pošt a spojů 15. května a publikovaná 28. června, stanovila, že:

  1. od 1. srpna všechna cizí letadla vystupující nebo opouštějící NDR musí obdržet zvláštní povolení pro užívání rádiového spojení a informovat Ústředí vzdušné bezpečnosti NDR o vstupu a opuštění území NDR,
  2. letadla uvnitř území NDR by měla užívat své rádio jen v případech týkajících se bezpečnosti letu a regulace letu, na frekvencích určených úřady NDR.

Britské ministerstvo zahraničí upozornilo, že nová regulace se nevztahuje na vojenská a civilní letadla západních spojenců, jejichž lety byly oznámeny čtyřmocenskému Ústředí vzdušné bezpečnosti v Berlíně, které je odpovědné za bezpečné lety ve třech vzdušných koridorech ze SRN do. Berlína. Dalším krokem ve "válce nervů" proti západnímu Berlínu bylo, že úřady východního Berlína vydaly 7. července nařízení uvalující omezení na lidi žijící ve východním Berlíně, ale trvale pracující v západních sektorech města.

Ve Washingtonu bylo 20. července oznámeno, po schůzce Národní bezpečnostní rady, že McNamara navštíví Paříž za účelem rozhovorů s generálem Norstadem, nejvyšším spojeneckým velitelem, kvůli "záležitostem vzájemného znepokojení včetně vojenské správy plánované s ohledem na Berlínskou krizi". Následovala návštěva v Londýně za účelem rozhovorů s ministrem obrany Velké Británie Watkinsonem. Ministr dopravy USA, jež byl doprovázen generálem Lemmitzerem (náčelníkem generálního štábu) A Finletterem (zástupcem USA v Severoatlantické radě), se poradil s generálem Norstadem 23. července a navštívil následující den Londýn kvůli diskusi s Watkinsonem, ve kterých byla projednávána nejen Berlínská krize, ale i otázky NATO.

Sovětská vláda odpověděla 3. srpna na americkou, britskou a francouzskou nótu předanou v Moskvě 17. července, ve které západní mocnosti zdůrazňovaly, že neuznají žádný jednostranný pokus na ukončení jejich stávajících práv v Berlíně. Tak jako dříve sovětská prohlášení, poslední sovětská nóta obsahovala četné údaje západoněmeckého "militarismu" a "revančismu", žádala brzké uzavření německé mírové smlouvy s oběma německými státy, znovu opakovala, že Sovětský svaz podepíše separátní smlouvu s NDR, jestliže západní mocnosti odmítnou. Ve stejné době sovětská vláda řekla, že "neochotně" podepíše mírovou smlouvu bez účasti západních mocností a že "upřímně uvítá" změnu ve stanovisku západních mocností ke "konstruktivnímu přístupu, společně se SSSR, k německé mírové smlouvě. Na závěr sovětská nóta znovu opakovala naději, že americká, britská a francouzská vláda "znovu uváží své negativní stanovisko a tedy odstraní překážky k uzavření mírové smlouvy s Německem s účastí všech států, které tvořily protihitlerovskou koalici".

Dean Rusk, Lord Home, Couve de Murville a dr. von Brentano, doprovázeni svými poradci, diskutovali o situaci v Berlíně v Paříži od 5. do 6. srpna 1961. Nebylo vydáno žádné komuniké, ale oficiální zpráva říkala, že čtyři ministři zahraničí se znovu ujistili o politice uvedené v britské, americké a francouzské nótě předané sovětské vládě v červenci. Dodávala, že "ministři uznávají ..., že problém Berlína musí být raději řešen jednáním než hrozbou jednostranné akce, souhlasí s tím, že uspořádání musí záležet na vůli Sovětského svazu jednat na rozumném základě".

Severoatlantická rada, která se sešla v Paříži 8. srpna, souhlasila se zesílením svých konzultací "s ohledem na vážnost berlínské situace a znovu potvrdila svou deklaraci ze 16. prosince 1958, že sovětské vypovězení spojeneckých dohod o Berlíně" nemůže v žádném případě zbavit ostatní strany jejich práv a zbavit Sovětský svaz jeho povinností.

V televizním vysílání 7. srpna 1961 Chruščov řekl, že SSSR povolá záložníky a přesune oddíly na své západní hranice v odpovědí na americká opatření, která jsou "ve směru mobilizace a hrození vzniku války". Ve stejnou dobu sovětský premiér prohlásil, že západní Berlín se "nesmí stát dalším Sarajevem" a vyzval západní mocnosti "sednout si upřímně k jednacímu stolu" a "vyjasnit ovzduší".

Jak Chruščov uvedl, vůdcové zemí Varšavské smlouvy vydali prohlášení vyjadřující "neochvějnou odhodlanost" členských zemí uzavřít separátní mírovou smlouvu s NDR před koncem roku 1961, bude-li to nutné. Toto prohlášení, vydané v Moskvě na konci třídenní schůzky (3.- 5.srpna), říkalo, že západní Berlín bude "jako svobodné město vést svůj nezávislý život a požívat, ve shodě s dohodami, které musí být uzavřené s NDR, práva na neomezené spojení s vnějším světem".

10. srpna bylo oznámeno, že maršál Koněv (64), jeden z vrchních velitelů Rudé armády z 2. sv. války, byl povolán z důchodu, aby převzal místo Nejvyššího velitele sovětských sil dislokovaných na území NDR. Oznámení bylo vydáno východoněmeckou tiskovou agenturou (ADN), které také uvádělo, že Walter Ulbricht přijmul maršála Koněva na jeho nedávném převzetí nového místa.

Bezprostředním výsledkem Berlínské krize byl velmi velký vzrůst počtu východoněmeckých uprchlíků hledajících azyl v západním Berlíně. Exodus byl ve svém rozsahu bezprecedentní od vzpoury v NDR v roce 1953. Tisíce uprchlíků, většina z nich registrovaných v přijímacím táboře Marienfelde, přecházely do západních sektorů každý den během července. Celkový počet za červenec byl 30 444 a za polovinu srpna, před tím, než východoněmecké úřady uzavřely hranice, asi 15 000.

Následující počty, publikované v červenci 1961 západoněmeckým ministerstvem pro uprchlíky, ukazují, že více jak 2 600 000 uprchlíků uteklo z NDR (buď přes západní Berlín nebo přes západoněmecké hranice) mezi rokem 1949 (vznikem NDR) a 30. červnem 1961:

1949................129 245
1950................197 788
1951................165 648
1952................182 393
1953................331 390
1954................184 198
1955................252 870
1956................279 189
1957................261 622
1958................204 092
1959................143 917
1960................199 188
1961(do 30.června)..103 159

Jak je ukázáno v předchozí tabulce, přes 300 000 uprchlíků uteklo z NDR během 18 měsíců od ledna 1960 do června 1961, a přes 45 000 v červenci a v první polovině srpna. Navíc počty zahrnují mnoho mladých lidí, včetně továrních dělníků, dříve nezávislých řemeslníků a majitelů obchodů, zemědělců, policistů, lékařů, zubařů a učitelů. Mezi faktory přispívajících k exodu uprchlíků bylo: vyvlastnění zemědělců, řemeslníků a majitelů obchodů vyplývající ze socializace zemědělství a nezávislého obchodu; vynucení přísné komunistické kontroly všech sfér profesionálního a akademického života; vývoj Berlínské krize.

4. srpna byla oznámena úřady NDR následující omezení týkajících se osob žijících ve východním Berlíně, ale pracujících v západních sektorech města:

  1. každý Grenzganger (česky "pendler") se bude muset nechat zaregistrovat a jestliže tak neučiní, bude nejdříve pokutován a pak, pokud se nezaregistruje, uvězněn,
  2. všichni pendleři budou muset platit poplatky z výdělku a využívání veřejných zdrojů (účty za plyn, vodu a elektřinu) v (západo)německých markách (DM).

Výsledkem tohoto opatření bylo, že mnoho z 53 000 pendlerů odmítlo se vrátit do východního Berlína a hledalo azyl v západním Berlíně jako uprchlíci.

Tři západní spojenečtí velitelé v Berlíně, generálmajor Albert Watson (USA), generálmajor Sir Rohan Delacombe (Velká Británie) a generál Jean Lacomme (Francie), zaslali 3. srpna stejně znějící dopisy sovětskému veliteli, plukovníku A. I. Solovjovovi, ostře protestující proti omezení na pendlery a uvádějící, že omezení jsou porušením dohody z 20. června 1946 (konec berlínské blokády), kde se čtyři mocnosti zavázaly usnadnit svobodu pohybu v Berlíně a mezi Berlínem a zbytkem Německa. Sovětský velitel protest odmítl.

Ve 2.30 ráno 13. srpna 1961 úřady NDR uzavřely hranice mezi východním a západním Berlínem a také mezi západním Berlínem a okolním územím NDR, a nechaly otevřených pouze 13 oficiálních přechodů. Zvláštní vysílání říkalo, že tyto opatření byla přijata ve shodě s rozhodnutím Politické poradní rady Varšavské smlouvy, že zůstanou v platnosti dokud nebude uzavřena mírová smlouva a že byly přijaty "v zájmu míru v Evropě a bezpečnosti NDR a ostatních socialistických států".

Výsledkem uzavření hranice, kromě oficiálních přechodů, bylo, že proud uprchlíků se zmenšil na malý potůček. Přesto však se asi 1 500 z nich podařilo úspěšně utéci do západního Berlína během tohoto dne přes ohrady, zahrady a vybombardované proluky, v některých případech přeplaváním kanálů a řeky Havel. Východoněmecké hraniční stráže v helmách, lidová policie a tovární "bojové oddíly" byly silně posíleny podél celé hranice tanky a pancéřovanými auty, silnice vybaveny "drtiči pneumatik", byly postaveny ploty s ostnatým drátem. Pětkrát během večera 13. srpna použila lidová policie slzný plyn a dýmovnice k rozehnání davů mladých východních Němců, kteří se shromáždily na východoněmecké straně hranice, aby se vysmívaly východoněmeckým oddílům a policii. Na západoněmecké straně hranice davy skandovaly "Dolů s Ulbrichtem" a antikomunistické hesla a byly s obtížemi udržovány za bariérami u Brandenburgské brány.

Uzavření hranice vedlo k naprostému přerušení dopravy mezi západním a východním Berlínem. Nadzemní dráha (S-Bahn) projíždějící městem byla zcela zastavena. Spojení podzemní dráhy (U-Bahn) bylo přerušeno, kromě linky sever-jih, kde nicméně vlaky nesměly zastavovat ve východoněmeckých stanicích. A poslední berlínské potěšení - lodičky na řece Havel - bylo zastaveno.

Brandenburgská brána, jeden z 13 oficiálních přechodů, stále zůstávající otevřena, byla 14. srpna uzavřena východoněmeckými úřady, kdy ozbrojená lidová policie posílená pancéřovanými auty zaujmula pozice na východoněmecké straně brány. Východoněmecká tisková agentura řekla, že opatření je pouze "dočasné" a bylo přijato, protože "provokace západního Berlína směřovaly k porušení hranice u Brandenburgské brány". během noci ze 17. na 18. srpna byly komunistickými dělníky vztyčeny dvoumetrové betonové ohrady nahoře opatřené ostnatým drátem na Postupimském náměstí. Jednoduché betonové ohrady byly vztyčeny na jiných místech sektorových hranicích vyplňující mezery mezi přechody.

Následující dodatečná omezení byly uloženy východoněmeckými úřady během noci na 22. srpna:

zřízení "země nikoho" v šířce 100 metrů na obou stranách hranice, spojené s varováním Západoberlíňanům, aby se nepřibližovali do této vzdálenosti "v zájmu své vlastní bezpečnosti", 2) snížení počtu přechodů na šest (tři pro Západoberlíňany, dva pro západní Němce a jednoho pro cizince a diplomaty), 3) oznámení, že Západoberlíňané nebudou moci vstupovat do východního Berlína bez zvláštních víz, aby se zabránilo vstupu "špiónů a provokatérů" do východního sektoru.

Bylo stanoveno, že taková víza budou vydávána na dvou úřadech, které budou otevřeny na stanicích nadzemní dráhy v západním Berlíně. Západoněmecký Senát ale oznámil, že takové úřady budou ihned uzavřeny, jestliže budou učiněny pokusy je zřídit.

Západní spojenečtí velitelé ihned odsoudili nařízení o "zemi nikoho" jako "drzost" a následující den asi 1 000 amerických, britských a francouzských vojáků začalo hlídkovat na hranicích sektorů ve 100metrovém rádiu s tanky, pancéřovanými auty a antitankovými zbraněmi.

Ostré protestní nóty proti východoněmeckým omezením na berlínských hranicích byly doručeny v Moskvě 17. srpna britskou, americkou a francouzskou vládou ve stejném znění.

Západní protesty byly odmítnuty sovětskou vládou 19. srpna, které stanovily, že sovětská vláda "plně rozumí a podporuje vládu NDR v ustavení efektivní kontroly na hranicích se západním Berlínem, aby zabránila diverzním činnostem prováděných ze západního Berlína proti NDR a ostatním socialistickým zemím".

Podobné protesty byly učiněny západními veliteli v Berlíně 15. srpna sovětskému veliteli. Protesty byly odmítnuty 19. srpna.

Starosta západního Berlína Willy Brandt měl 16. srpna projev k asi 300 000 Západoberlňanů, ve kterém prohlásil západní protesty za "dobré, ale ne dost dobré" a vyzval prezidenta Kennedyho k politické akci. Východoněmecká omezení na hranicích se západním Berlínem označil Brandt "za nové vydání okupace Porýní Hitlerem" a že Berlín se v následujících týdnech a měsících nesmí stát "dalším Mnichovem".

Viceprezident Lyndon Johnson navštívil 19. a 20. srpna západní Berlín, kde byl přivítán asi půl miliónem Západoberlíňanů. Johnson měl projev před berlínským parlamentem a radnicí, předal osobní poselství prezidenta Kennedyho Willy Brandtovi a navštívil uprchlický tábor Marienfelde. Během cesty do západního Berlína se Johnson zastavil na 90minutové setkání s dr. Adenauerem v Bonnu a vyjádřil se, že východisko z Berlínské krize musí být nalezeno jednáními.

Stejné nadšení bylo spojené s příjezdem 1 500 amerických vojáků s 250 vozidly, jako posilnění americké armády v Berlíně, 20. srpna. Kolona přijela bez incidentů po dálnici Helmstedt-Berlín. Ve stejný den přijelo po železnici ze SRN do západního Berlína 34 britských vozidel, včetně pancéřovaných aut.

Výsledek Berlínské krize

Zjevným výsledkem Berlínské krize bylo postavení zdi kolem západního Berlína. Tato zeď byla na Západě nazývána "Zeď hanby", "Ulbrichtova čínská zeď", apod. Zeď, při jejímž překonávání zahynulo mnoho Němců z NDR, se stala na Západě symbolem komunistického útlaku. Pro hospodářství NDR měla zeď velice pozitivní účinek. Před postavením zdi utíkalo do západního Berlína mnoho kvalifikovaných východních Němců. Tento "únik mozků" měl pro NDR katastrofické následky na zhoršování hospodářství země, které muselo být dotováno Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi. Po postavení zdi se hospodářství NDR konsolidovalo a NDR se stala, použiji-li britský výraz pro Indii, když ještě byla kolonií, "perlou v koruně" sovětských "kolonií".