Závěr koloniální expanze

Autor: Petr Lípa


Předcházející koloniální pronikání evropských velmoví směřovalo zejména do Ameriky, Indie, jihovýchodní Asie, na východoasijské a africké pobřeží. Po roce 1870 pronikaly západní velmoci hlouběji do nitra Asie a Afriky. Dříve využívaly své kolonie a závislé země jako zdroje surovin pro svůj průmysl, jako odbytiště pro své výrobky, zatěžovaly místní vládce poplatky, vybíraly daně od místní populace, vyvlastňovaly naleziště zlata a stříbra. „Nový imperialismus" byl však dílem vyspělých průmyslových ekonomik, nikoli ekonomik obchodních. Proto velmoci prováděly významné finanční investice přímo do kolonií, hlavně do dopravy, důlního podnikání apod., méně do menších průmyslových podniků, přičemž využívaly domácích zdrojů a laciné pracovní síly. To vedlo k přímé ekonomické a politické kontrole kolonií, vykonávané již profesionální byrokracií. Kontrola se týkala financí, zahraničního obchodu, značné části půdy, zavlažovacích systémů, dopravy, spojů, těžby surovin, produkce potravin aj. Mezi civilizacemi se plně uplatnila ekonomika založená na neekvivalentní směně. Směnitelnost měny byla pro koloniální země výhodná, protože bohatství kolonií bylo pro kolonizátory levně přístupné. To způsobovalo růst nerovnoměrnosti mezi průmyslovými velmocemi a slabými, méně vyvinutými mimoevropskými civilizacemi. Rozdíly se stále zvyšovaly a staly se hrozbou pro světový pokrok.

S novým podnikáním se však postupně měnila i společnost v koloniích, zejména tam, kde podniky už vlastnili i místní podnikatelé — v Číně, Indii, Egyptě. Vznikala místní buržoazie a její zájem o národní trhy ji stavěl často proti kolonizátorům. Usilovala o větší míru samosprávy, v souvislosti s tím se objevoval i růst národního sebevědomí, prosazovaly se liberální a demokratické myšlenky, namířené proti závislosti na cizích mocnostech, ale i proti feudálním přežitkům v zemi.

Podmínky pro závěrečnou fázi koloniální expanze dozrály v Evropě po roce 1870. „Evropský koncert" moc- ností byl rozbit, vznikly národní státy v Německu a v Itálii, což zvyšovalo i jejich touhu po růstu národní prestiže. Statut velmoci byl stále více spojován s pozicí v koloniích. Ke „starým" koloniálním mocnostem při- stoupily tedy „nové", zejména Německo, USA i Itálie. Ekonomické cyklické krize přesvědčovaly podnikatele,že zámořské kolonie by mohly přispět k řešení problémů souvisejících s poklesem možností uplatnit zboží na evropských trzích i vyrovnat se se sociálními problémy vyspělých ekonomik.

Britský zastánce expanze Cecil Rhodes říkal: „Impérium je věcí žaludku. Nechcete-li občanskou válku, musíte se stát im- perialisty." Jakkoli důležité byly ekonomické motivy kolonialismu, působily i představy o exotičnosti mimoevropských zemí. Vědci, misionáři, lovci i dobrodruzi proudili do Afriky a Asie z různých důvodů. Úlohu hrály motivy humanitní a křesťanské, usilující o pokřtění domorodců a přinášející modenu zdravotní péči i vyspělejší způsob života. Když britský spisovatel Rudyard Kipling mluvil o „břemenu pro bílého muže", vyjadřoval názor četných Evropanů, že civilizační mise je „svatá povinnost" pokročilejší rasy, názor podporovaný velkou měrou i těmi, kdo věřili v sociální darwinismus. Vletech 1881—1909 vzrostl počet obyvatelstva v Británii zhruba o 10 miliónů, zatímco závislého obyvatelstva v koloniích o 100 miliónů, přičemž její mateřské území se nijak nezvětšilo, avšak koloniální vzrostlo o 7 miliónů km2. Ve Francii se zvětšil počet domácího obyvatelstva málo — o 3 milióny, avšak plocha závislých zemí se zvětšila skoro o 5 a 1/2 miliónu km2 a počet obyvatelstva vzrostl zhruba o 37 miliónů. Nové průmyslové země — USA a Německo — se dostávaly do kolonií později, teprve v posledních dekádách 19. století. Nejmenší podíl získaly k roku 1909 USA (8 miliónů obyvatel), Německo (12 miliónů obyvatel). Rusko mělo největší rozlohu svých kolonií hned po Británii, avšak počtem obyvatelstva svých kolonií (26,5 miliónu) se nemohlo ostatním koloniálním velmocem rovnat.

V zápase o kolonie vznikla četná nebezpečná ohniska konfliktů. Zájmy velmocí se křížily na Dálném východě, v Tichomoří a v Africe, která se nově otevírala evropské expanzi, na Středním východě, ve sporu o ovládnutí Persie a Afghánistánu. Soupeření Ruska a Británie o Afghánistán, o vstupní bránu do střední Asie, skončilo britským vítězstvím (1880) a země se stala britským protektorátem. Persie, kde byla právě objevena nafta, byla rozdělena do sféry britského vlivu s naftovými poli, ruského a pouze malá část zůstala nezávislá (1907).

Německé koloniální aspirace se zvýšily zejména vytvořením Všeněmeckého svazu (1891), který si dal za úkol vytvořit velkoněmeckou říši v Evropě a získat významné koloniální postavení v Africe, Latinské Americe a zejména na Blízkém a Středním východě.

Osmanská říše se měla stát závislou na Německu, Mezopotámie měla být přeměněna na německou obilnici a bavlníkovou plantáž. Turci a Arabové měli poskytnout levné pracovní síly pro německé podniky. Politika „Drang nach Osten" zahrnovala úsilí o zisk ohromných prostor od Ukrajiny a Zakavkazska (nafta) až k britské Indii. Cestou a prvním krokem k dosažení tohoto záměru bylo vybudování železnice Berlín—Bagdád, která měla být prodloužena až k Perskému zálivu (Basra). Proto Británie vyhlásila protektorát nad Kuvajtem (1901), který právě střežil přístup k Basře. Sultán udělil německé firmě koncesi na uvedenou dráhu i právo těžit naftu v Mezopotámii. K realizaci však nedošlo, nafta spadla do rukou anglického koncernu Shell a využití těchto zdrojů přerušila první světová válka.