Cesta k 1. světové válce

Vznik Trojdohody a Trojspolku

Po sériích revolucí a dynastických válek od konce 18. stol. prožila Evropa od sjednocení Německa několik desetiletí v relativním klidu. Výbojné ambice států se projevovaly zejména v zámoří, v búrské válce (1899— 1902), ve válce americko-španělské (1898), ve válce rusko- japonské (1904). V Evropě se však velmoci obávaly rizika světového konfliktu. Zdánlivý klid byl jen klidem před bouří. Vnitřní napětí mezi státy vycházelo z nerovnoměrného vývoje, ze sporů o kolonie, ze sociálních střetů a otřesů, z nedořešené národnostní otázky uvnitř mnohonárodnostních států, z protikladů demokratického rozvoje parlamentních systémů a zájmů silných ekonomicko-mocenských skupin trustů s nadnárodním kapitálem. Neklid vzbuzovalo i vědomí, že hustá železniční síť, nová technika, militarizace států, růst nacionalismu, rasismu, masové působení tisku a jeho vliv na veřejné mínění mohou vrhnout do válečného konfliktu milióny lidí silně zmanipulovaných.

Ambiciózní Bismarckova německá zahraniční politika se obávala francouzské revanše za rok 1870, francouzsko-ruského sblížení a případné nutnosti bojovat na dvou frontách — západní i východní. Proto Bismarck uzavřel v roce 1879 spolek s Rakousko-Uherskem, Německo již tehdy ovlivňovalo habsburskou monarchii hospodářsky i politicky. Dva roky nato kancléř dohodl tajnou smlouvu s Ruskem a v roce 1882 rozšířil spolek dvou států na Trojspolek smlouvou s Itálií. Itálie byla od počátku spojencem nejistým, protože její balkánské zájmy se střetávaly se zájmy Rakousko-Uherska. Zdálo se, že Francie je izolována a Německu se otevírá prostor k pronikání na Balkán a na Blízký východ. Trojspolek úplně zbořil rovnováhu sil v Evropě a přinutil Francii hledat oporu. Když byl Bismarck novým německým císařem Vilémem II. v roce 1890 ze svého úřadu propuštěn, císař neobnovil tajnou smlouvu s Ruskem, které se tím ovšem cítilo také ohroženo. Tato okolnost způsobila, že po dlouhém jednání Francie a Rusko, dvě tak různorodé země, uzavřely v roce 1893 smlouvu, základ budoucí Trojdohody.

Hlavní evropské velmoci, které si konkurovaly na hospodářském i obchodním poli v koloniích i v zahraniční politice, byly Německo a Británie. Navíc německý zbrojní, zejména námořní program ohrožoval žárlivě střeženou britskou převahu na moři. Británie si zprvu nepřála zostření vztahů s Německem. Tísnil ji spíše růst ruského vlivu na Dálném východě, proto poprvé porušila svou politiku „splendid isolation" a uzavřela dohodu s Japonskem (1902). Dále ji zneklidňovaly nepokoje v Turecku (1896), na obzoru byl i spor s búrskými republikami, který se vyhrotil ve válku, v níž se ukázaly značné slabiny britské vojenské připravenosti. Bylo stále zřejmější, že Británie potřebuje vstoupit do vhodného velmocenského seskupení. Obavy z Německa ji přirozeně vedly k „srdečné dohodě" (entente cordiale) s Francií (1904). Mezi oběma velmocemi bylo však třeba ještě předtím vyřešit řadu sporů z minulosti. V Egyptě a v Súdánu uznala Francie zábor Británie, zato získala britskou podporu k obsazení Maroka (1911). V roce 1907 se Británie dokonce spojila i s Ruskem, když po ruské porážce Japonskem a po revolučním otřesu (1905— 1907) bylo Rusko ochotnější vyhovět britským požadavkům na Blízkém a Středním východě. Obě velmoci se snadněji domluvily o rozdělení zájmů v Persii, vyjasnily si i vztah k Afghánistánu. Tak proti Trojspolku vznikla Trojdohoda. Dva mocenské bloky stály proti sobě a každá krize mohla vést k jejich válečnému střetnutí.

Cesta k válce

K první krizi došlo v době francouzské okupace Maroka (1911), k druhé v italsko-turecké válce, v níž Itálie získala Tripolis a Kyrenaiku (Libye) (1911— 1912). Nakonec se zájmy obou bloků střetly ve dvou balkánských válkách (1912—1913). V první se definitivně osvobodily všechny balkánské národy z tureckého jha, ve druhé bojovaly mezi sebou o vymezení svých hranic a vlivu. Všechny tyto krize a války mohly znamenat konflikt mezi celými bloky, tedy válku světovou.

Teprve zavraždění Ferdinanda ďEste, následníka habsburského trůnu a vůdce rakouské válečné strany, a jeho manželky Žofie v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny (červen 1914), Gavrilem Principem, srbským studentem, členem tajné organizace Mladá Bosna, si vzalo Německo — přesvědčené o své připravenosti — za záminku a podnítilo svého spojence Rakousko-Uhersko, aby vypovědělo válku Srbsku. Tím začala první světová válka.

Svůj výbojný plán mělo Německo připravený již dlouho před vypuknutím války. V nejagresivnější formě byly jeho plány vyjadřovány ve Všeněmeckém svazu, který sice nebyl příliš početný (v roce 1905 měl 130 tisíc členů a přes 100 organizací), avšak významně ovlivňoval nejen veřejné mínění, ale i vládní orgány. Požadavkem bylo spojit všechny Němce v Evropě do společného státu, donutit Francii k odstoupení území při pobřeží až k řece Somme, vytvořit pod vládou Německa středoevropský spolek, zahrnující Rakousko, Belgii, Holandsko, Švýcarsko, Rumunsko. Dunaj se měl stát širokou cestou německé kolonizace k Černému moři, na Balkán a do Malé Asie. Oživený „Drang nach Osten" směřoval do Polska, Finska, na Ukrajinu a odtud na Střední východ. Německé střední Evropě měla odpovídat německá střední Afrika. Německé kolonie v této oblasti se měly rozšířit o kolonie francouzské, portugalské i o Belgické Kongo. Během války se německé nároky v Africe ještě zvýšily. Vláda se zpočátku stavěla k takovému válečnému programu opatrně, avšak po prvních úspěších ve Francii přijala v září 1914 program, který obsahoval anekční záměry vůči Belgii, Francii a převzal ideu vybudování střední Evropy pod německým vedením (Francie, Belgie, Polsko, Holandsko, Itálie, severské země, Pobaltí). O koloniích se program zmiňoval pouze rámcově.

Sám císař Vilém II. vyjádřil v roce 1895 svůj záporný vztah zejména ke Slovanům, když zdůvodňoval potřebu spojení „germánských kmenů" v Evropě, aby se mohli Němci jistěji „uhájit proti slovansko-české invazi", která „nás všechny v největší míře ohrožuje". Na sjezdu Všeněmeckého svazu (1899) se postavil proti rovnoprávnosti národů: „Pokládám za urážku německého národa, je-li srovnáván s Čechy, Slovinci nebo Maďary... Německý národ se nikdy nemůže definitivně zříci Čech a Moravy, ani přístupu k Jaderskému moři. Když se jedná o bytí a nebytí, pak přece ve světle kulturních dějin nemůže být pochyb o tom, že Češi a Slováci se musí podřídit německému národu." Na sjezdu v Lipsku (1907) viděl Svaz hlavní nebezpečí pro Němce v panslavismu, v italském radikalismu a v německé sociální demokracii. „Kdybychom již jednou my. Němci v Rakousku, nestáli na hradbách, kdyby přes naše mrtvoly pronikly slovanské hordy, pak by přišli na řadu Němci v říši a nejušlechtilejší kultura lidského rodu by byla zničena."

Směrem na východ měli Němci získat potřebný prostor, „i kdyby přitom takové méněcenné nárůdky jako jsou Češi, Slovinci a Slováci, které se dovolávají národnostního principu, pozbyly své, pro civilizaci neprospěšné existence." (Svaz v roce 1894). V roce 1913 v německém mládežnickém časopise se objevila výzva: „Také pro nás jednou uhodí velká hodina boje. Ano, bude to šťastná a velká hodina, jakou jsme si mohli jen tajně přát..., tiše a hluboce musí v německých srdcích žít radost z války a touha po ní, protože máme dosti nepřátel. Vítězství bude jen pro jeden národ, se zpěvem a hlaholeni války jako na slavnost." Své agresivní cíle sledovaly i ostatní mocnosti a válčící státy až na výjimku napadeného Srbska.

Rakousko-Uhersko počítalo ve válce s upevněním svých pozic na Balkáně, s anexí Srbska a s rozšířením polských území na úkor Ruska. Zároveň doufalo, že vítězná válka mu pomůže zlikvidovat tíživou národnostní situaci, tj. slovanskou otázku uvnitř země. Dohodovým zemím šlo zprvu o udržení dosavadních pozic. Francie však chtěla od počátku získat zpět ztracená území z války proti Prusku (1870). Rusko si přálo posílit své zájmy na své západní hranici a dohodlo se s ostatními spojenci o otázkách Blízkého východu. Japonsko se zaměřovalo na získání hegemonie na Dálném východě. Rozdělování světa během války bez ohledu na zájmy národů, o které se jednalo, potvrzovalo dobyvačný charakter války.