Afrika

Autor: Petr Lípa


Nově se pro evropské velmoci otevřela Afrika, světadíl čtyřikrát větší než Evropa. Po staletí byla subsaharská Afrika považována za „temný kontinent", za pustou, neprobádanou, nehostinnou krajinu s nepříjemným kli- matem, plnou záhadných nemocí, nevhodnou k obývání, plnou divokých, zaostalých a nebezpečných černoš- ských kmenů. Pouze muslimští obchodníci procházeli západní Afrikou a Saharou. Do poloviny 19. století jen pobřeží a několik vnitrozemských území se dostaly do evropských map. Přesto však Afrika prožívala velké změny ve stoletích před evropskou expanzí. Zpracování železa, zemědělská technika a nové rostliny se rozšiřovaly po celém kontinentě a velký vzrůst obyvatelstva způsobil migraci do střední a jižní části kontinentu. Velká různorodost zeměpisná, etnografická, kulturní a jazyková ovlivnily celkový vývoj. V oblasti savan v západní části Afriky vznikly svérázné kultury a existence schopné státy — království Ghana, Mali, Songhai, v jihovýchodní části pak Zimbabwe a Swahili. V pralesních monzunových oblastech na jihu vznikly organizace kolem vesnických občin, spočívající převážně na primitivní technice sběru potravin a lovu. Změny ve vojenské technice se dotkly i Afriky. Bojovný kmen Žulu na jihovýchodě dobyl pod ctižádostivým vůdcem Shaka (1817—1828) nová území. Převaha ve vojenské technice však umožnila Britům ve válkách v 70. letech si Žulu podrobit. Politický život většiny afrických států, které se dostaly do moci nových domorodých vládců nebo byly podmaněny cizinci, se destabilizoval. Tak například Sagyid Said, muslimský současník Shaka, se stal sultánem Zanzibaru (1806) a po 50 letkontroloval rozsáhlé obchodní oblasti východní Afriky. Podobně vojenská technika především umožnila holandským přistěhovalcům — Búrům — od 17. století v jižní Africe posunout se do vnitrozemí. Přitom se stali soupeři Britů, ale i obyvatelstva Žulu.

Zájem o Afriku stoupl v době debat o zrušení obchodu s otroky na počátku 19. století. Temný kontinent začaly prozkoumávat různé expedice a tento kontinent se stal cílem misionářské křesťanské činností.

Britské výpravy k pramenům Nilu (1864) byly úspěšné zejména díky manželům Bakerovým. Nejslavnější průzkumník byl bezpochyby David Livingstone, jehož odvaha i zajímavé zprávy podnítily představivost širokého okruhu Evropanů. V letech 1857—1863 probádal oblast řeky Zambezi, objevil Viktoriiny vodopády, procestoval celou střední Afriku a vypracoval první mapu těchto oblastí. Všude hledal vhodná místa pro kolonizaci. Po poslední výpravě k pramenům Nilu (1866) dlouho o sobě slavný cestovatel nedával vědět. Po pěti letech se za ním vypravil Henry M. Stanley. Oba muži se setkali v roce 1871. Livingstone byl těžce nemocný a vyčerpaný, odmítl se však vrátit do vlasti. Stanley v zájmu krále Leopolda pak připravoval cestu nové fázi evropského kolonialismu, prozkoumal povodí Konga a organizoval kolonizaci země pro Belgii.

Mezi těmito výpravami vynikla i čistě vědecká a sběratelská expedice českého cestovatele Emila Holuba (1847—1902), který v letech 1872—1886 pronikl z jižní Afriky k řece Zambezi (1872—1879), k řece Kongu a k divokým kmenům Mašukulumbů (1883—1886). Své sbírky vystavoval v Praze i jinde a tyto sbírky vzbudily u veřejností značný zájem o život v Africe, podpořený i jeho knihami o cestách do Afriky. Expedice otevřely africký kontinent kolonizaci.

Portugalsko drželo již od objevných výprav Angolu a Mo-sambik, ale Evropané se před rokem 1870 usazovali pouze kolem pobřeží. Francie okupovala Alžírsko (1830), většinu Senegalu, Británie kontrolovala mys Dobré naděje, Gambii a Sierru Leoně. Její obchodní vliv pronikal do povodí Nigeru a na Zanzibar. Nitro Afriky otevřely Západu teprve výpravy kolem poloviny 19. století. Koloniální „závody" začal belgický král Leopold za pomoci soukromě financované společnosti Intemational Cong Association a ovládl střed Afriky jako svůj majetek. Karl Peters, zakladatel německé společnosti pro ko- lonizaci, získal pro svou zemi jihozápadní Afriku, francouzský důstojník Pierre de Brazza obsadil pro Francii rozsáhlé území na sever a západ od Konga.

V roce 1884 německý kancléř Bismarek svolal do Berlína konferenci o Africe. Ta zajistila nezávislost svobodného státu Kongo pod vládou Leopoldovou (od roku 1908 Belgické Kongo), volný obchod, dopravu na kontinentu a vyloučila obchod s otroky. Velmoci usazené při pobřeží měly právo získat i vnitrozemí, avšak pouze v případě efektivní okupace území. Spory měly být řešeny arbitráží. Po berlínské konferenci byla Afrika rychle rozdělena již i za účasti nových mocností — Německa a Itálie.

Francie blokovala italské aspirace v Tunisku, a proto se Itálie vrhla na Eritreu a Somálsko, pokusila se dobýt křesťanský stát Etiopii (1896), což se i přes značnou italskou vojenskou převahu nepodařilo, a tak Etiopie a Libérie (podporovaná USA, původně zamýšlená jako země pro černé otroky z Ameriky) byly ke konci století jedinými formálně nezávislými státy kontinentu. Později získala Itálie na Turecku Tripolis a Kyrenaiku (Lybyi — 1911). Bismarek nebyl osobně pro koloniální výboje, byl však domácím tlakem veden k vyhlášení protektorátu nad jihozápadní a jihovýchodní Afrikou, a tak konečně připojil k říši i Togo a Kamerun. Když císař Vilém II. Bismarcka v roce 1890 propustil, německá koloniální aktivita vzrostla, třebaže hlavní úspěchy slavila právě za „železného kancléře" v 80. letech.

Největší území v Africe ovládaly Británie a Francie. Jejich soupeření se dostalo až na sám práh války. Francouzský vliv pronikal z Alžírská, Senegalu, Pobřeží slonoviny po Saharu a dále Francie okupovala Madagaskar (1896), Tunisko (1881), později také Maroko (1911), dostala se k Čadskému jezeru na hranice Súdánu s cílem dosáhnout Nilu, snad i Rudého moře, a vytvořit tak téměř souvislé rozsáhlé koloniální panství táhnoucí se přes celou Afriku ze západu na východ.

Když se scházela berlínská konference, Británie držela mys Dobré naděje a Egypt, od kterého odkoupila 44 % akcií Suezského průplavu, potlačila v Alexandrii nepokoje proti britsko-francouzské kontrole financí země a vyhlásila nad Egyptem protektorát (1882). Británie vládla zemi dalších 25 let. Odtud chtěla získat kontrolu Súdánu, avšak generál Gordon byl u Chartúmu (1885) poražen armádou Mahdiho, vůdce protibritské opozice. Teprve v roce 1898 začal nový útok pod vedením generála Kitschenera. Jeho vojenská převaha znamenala porážku pro mahdistické odpůrce. Mezitím francouzský kapitán J. B. Marchand s menším vojenským oddílem přitáhl do súdánské Fašody, kde vztyčil francouzskou vlajku. Tam však směřovala i britská vojska. Několik týdnů po bitvě s mahdisty přitáhl Kit-schener k Fašodě a anglo-francouzská válka se zdála neodvratnou. Nakonec však Francie, oslabená sporem v Dreyfusově aféře, ustoupila a Británie si otevřela vlastní africkou cestu, která měla spojit území od severu po Kapské Město v jednu koloniální říši. Británie kontrolovala již Ugandu, Keňu a stály jí v cestě hlavně burské republiky.

Otcem britského projektu Kapské Město—Káhira byl Cecil Rhodes (1853—1902), který získal ohromné bohatství z těžby v diamantových a zlatých polích Oranž-ska a Transvaalu. Nacionalista a sociální darwinista C. Rhodes se stal v roce 1890 ministerským předsedou kapské kolonie a vytkl si úkol uskutečnit africký projekt Sever—Jih pro Británii. Když Británie po napoleonských válkách získala Kapsko, holandští Búrové (sedlá-ci) se „velkým pochodem" přestěhovali severněji a založili Oranžskou a Trans vaalskou republiku. Museli se po 30 let bránit proti africkým kmenům Bantu a Žulu i proti Britům. Když se již zdálo, že bude uzavřen kompromis, bylo objeveno v republikách naleziště zlata a diamantů. V 80. a 90. letech statisíce Angličanů proudily do důlních měst Transvaalu, Bečuánska a do oblasti později nazvané Rhodesie, získali nad Búry početní převahu a konflikt se záhy projevil. Burský prezident Transvaalu Paul Krúger (1825—1904) začal vystupovat proti nově příchozím — cizincům, zatěžoval je diskriminačními daněmi, potlačoval užívání angličtiny, omezoval jejich politická práva. V roce 1895 se Rhodes a jeho stoupenci pod vedením L. Jamesona pokusili s pomocí malé britské jednotky z Kapská vniknout do Transvaalu a odstranit Krúgera. Pokus se nezdařil. Veřejné mínění v Evropě bylo na straně Búrů. Dokonce i Vilém II. poslal Kruge-rovi telegram, že Německo je připraveno Búrům pomoci. Po čtyřech letech (1899) byla válka s burskými republikami vedena Británií již oficiálně. I když to nebylo lehké vítězství, trvalo tři roky než si Británie republiky podrobila (1902). Válka přesvědčila britskou politiku o tom, že doba její „nádherné osamocenosti" pominula a začala se ohlížet po spojencích (1902 smlouva s Japonskem). V roce 1910 Kapsko, Natal, Oranžsko a Tran-svaal byly sjednoceny v Jihoafrickou unii, která měla vlastní správu uvnitř Britské říše.

Koloniální výboje ovlivnily dobyvatele i domorodé společenství Afriky. Evropská ekonomika našla laciné suroviny, příležitost pro investice ze svého přebytečného kapitálu, levnou pracovní sílu, což se příznivě projevilo v růstu reálných mezd i v nižších cenách zboží. Výboje však zvýšily napětí mezi velmocemi. Ekonomické, so- ciální a kulturní zvyklosti závislých zemí byly narušeny náporem západní civilizace. Evropané využívali bez omezení přírodní a minerální zdroje, přivlastňovali si ohromné množství zlata, diamantů, slonoviny, mědi, kaučuku. Bílí osadníci obsadili úrodnou půdu původních kmenů, zvláště v jižní a východní Africe, výstavba silnic, železnic a telegrafních spojení podpořila vnitřní obchod na dlouhé vzdálenosti a transformovala výměn- nou ekonomiku na tržní systém. Nová ekonomika si vytvářela potřebnou infrastrukturu a špatně placenou pracovní nabídku. Modernizace se projevila nepříznivě na kulturním i politickém životě Afriky. Kmenová spo- lečenství byla rozbita, zbavena půdy, politické hranice dělily často i jednotlivé kmeny.

Západní humanitní program měl smíšený vliv na místní obyvatelstvo. Misionáři zlepšili zdravotní péči a zavedli západní vyučování. Západní civilizace však zbavovala Afričany jejich identity, podkopávala tradiční hodnoty a sociální vztahy.