Mezinárodní vztahy 1932-1936

Světová hospodářská krize zasáhla svými politickými důsledky celý versailleský systém mezinárodních vztahů. Slabiny versailleského systému se projevovaly již dříve, ale dařilo se je urovnávat. V roce 1926 zahájila Společnost národů přípravu odzbrojovací konference, ale již tato přípravná fáze odhalila hluboké rozpory mezi velmocemi, které dávaly přednost zajištění své bezpečnosti systémem vzájemných záruk.

Vlastní odzbrojovací konference byla svolána až v roce 1932 a hned zpočátku se projevily rozdílné přístupy k této problematice. Francie si chtěla udržet převahu na evropském kontinentě a navrhovala vytvoření mezinárodní armády při Společnosti národů. Německo naproti tomu přišlo s požadavkem rovnoprávného zajištění bez- pečnosti, což v jeho případě znamenalo znovuvyzbrojení. Anglie prosazovala omezení námořního zbrojení v kategorii ponorek, které ohrožovaly její převahu na moři, a Itálie žádala zákaz bitevních lodí, které jí byly ekonomicky nedostupné. Sovětský svaz, který ještě nebyl členem Společnosti národů, navrhoval všeobecné a úplné odzbrojení, které mělo zbavit západní mocnosti jejich vojenské převahy. První fáze konference nedospěla k žádné dohodě. Neúspěch se těžce dotkl zejména Francie, která navíc byla postižena rozhodnutím reparační komise, podle kterého Německo mělo zaplatit jako poslední splátku pouze 3 miliardy zlatých marek, které posléze stejně nezaplatilo.

Neúspěchu odzbrojovacího jednání využila Itálie a počátkem roku 1933 navrhla vytvoření Paktu čtyř (Anglie, Francie, Itálie, Německo). Pakt čtyř jako nový vrcholný orgán, vedle Společnosti národů, měl přetvořit versailleský systém. Italský návrh počítal s revizí mírových smluv a se zavedením rovnosti ve zbrojení. Z evropských záležitostí vylučoval SSSR a byl namířen proti velmocenskému postavení Francie. Vytvoření Paktu čtyř okamžitě podpořily Německo a Velká Británie. Francii lákala možnost sblížit se s Itálií, ale současně jí vadilo, že navrhovaný pakt je zaměřen proti jejímu spojeneckému systému ve střední a jihovýchodní Evropě. Polsko vytvoření Paktu čtyř ostře odmítlo. Francie ve snaze svůj spojenecký systém udržet 15. 7. 1933 Pakt čtyř podepsala. Hluboké rozpory mezi signatáři stejně zabránily jeho uvedení v život.

Úspěch nepřinesla ani druhá fáze odzbroj ovací konference. Francie sice opustila myšlenku univerzálního arbitrážního a bezpečnostního paktu a soustředila se na vytvoření systému záruk, ale ani v tom nezískala podporu. Anglie a Itálie podporovaly Německo v požadavku vojenské rovnoprávnosti. Francie se ocitla v izolaci. Další jednání se soustředila pouze na šíři zbrojní parity poskytnuté Německu a ostatním státům. 14. října 1933 Německo opustilo odzbrojovací jednání, vystoupilo ze Společnosti národů, rozhodlo se jednostranně pro politiku zbrojení a nechtělo být vázáno žádnou mezinárodní smlouvou. To byl definitivní konec odzbrojovací konference.

Mezinárodní izolace tlačila Francii ke sbližování se SSSR. V roce 1934 společná francouzsko-sovětská jednání vyústila do tzv. Východního paktu, který měl být doplněn francouzsko-sovětskou smlouvou, vážící SSSR k Locarnu a Francii k Východnímu paktu. Šlo o pokus vytvořit „Východní Locarno" paktem SSSR, Německa, Polska, ČSR, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy. Východní pakt měl vstoupit v platnost až po jeho ratifikaci a vstupu SSSR do Společnosti národů. Proti Východnímu paktu se postavilo okamžitě Polsko a Německo. Francie se snažila přimět obě země ke změně stanoviska prostřednictvím Anglie. Anglie však podmiňovala svůj souhlas s Východním paktem rozšířením vzájemných francouzsko- sovětských záruk na Německo a souhlas s německým zbrojením. Jednání se protahovala. SSSR nečekal až bude Východní pakt podepsán a na žádost Francie vstoupil v září 1934 do Společnosti národů. Německo a Polsko trvaly však i nadále na svém odmítavém stanovisku k Východnímu paktu. Fašistickému Německu se podařilo navíc s pomocí jugoslávských ustašovců narušit francouzsko-sovětské sblížení atentátem na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Barthoua v Marseille. Nový francouzský ministr zahraničních věcí Pierre Laval nebyl již stoupencem Barthouovy linie zahraniční politiky. Pokračoval sice v jednání o Východním paktu, ale s cílem dosáhnout především změny německého postoje k Francii.

Neústupnost fašistického Německa donutila Francii uzavřít 2. 5. 1935 bilaterální smlouvu o vzájemné pomoci se SSSR. O 14 dní později byla podobná smlouva podepsána mezi ČSR a SSSR. Obě smlouvy pak byly nahrazeny trojstrannou dohodou, ve které na návrh E. Beneše byla zakotvena v či. 2 priorita francouzsko-československého spojenectví. V článku 2 se dále uvádělo, že obě vlády uznávají, že závazky vzájemné pomoci budou mezi nimi účinné jen potud, pokud tu budou podmínky předvídané touto smlouvou a pokud oběti útoků bude poskytnuta pomoc ze strany Francie. Podrobnosti měla stanovit vojenská konvence, která však nebyla uzavřena.

Jednání o Východním paktu pokračovala i po uzavření těchto smluv, ale nepřinesla již žádný výsledek. Německo v březnu 1935 vyhlásilo všeobecnou brannou povinnost a porušilo tak znovu mírovou smlouvu. Západní mocnosti postup Německa sice odsoudily, ale nepodnikly proti němu žádné konkrétní kroky. Velká Británie naopak uzavřela s Německem námořní dohodu, která legalizovala německé námořní zbrojení.

O další diskreditaci Společnosti národů se postarala Velká Británie v průběhu italské agrese proti Etiopii v říjnu 1935. Společnost národů odsoudila italskou agresi a vyhlásila proti Itálii sankce. Jejich hlavním iniciátorem byla Anglie, která se současně postarala, aby citelně nezasáhly Itálii. Postavila se proti vojenským sankcím ve formě embarga na naftu a odmítla také uzavřít Suezský průplav pro italské lodě. Za této situace Společnost národů vyhlásila proti Itálii pouze finanční sankce a vydala zákaz dovozu vojenského materiálu do Itálie a dovozu italského zboží do členských zemí Společnosti národů. Tyto sankce však nemohly Itálii donutit k zastavení agrese.

Postoj západních mocností k fašistické agresi v Etiopii povzbudil také nacistické Německo. 7. 3. 1936 se rozhodlo vo- jensky obsadit demilitarizovanou zónu v Porýní, čímž porušilo nejen versailleskou mírovou smlouvu, ale i locarnskou doho- du. Byl to čin velmi riskantní. Hitler vydal dokonce tajný pokyn akci zastavit v případě francouzského odporu. Do Porýní vstoupilo pouze 35 tisíc německých vojáků. Západní mocnosti znovu váhaly postavit se německé útočnosti na odpor. Byla to především Velká Británie, která přesvědčovala francouzskou vládu, že je třeba záležitost předat Společnosti národů. Společ- nost národů formálně odsoudila německou okupaci v Porýní, což Francii mělo uspokojit. Francouzský generální štáb ujišťo- val, že Maginotova linie (systém opevnění na francouzsko-německé hranici) dostatečně chrání Francii a že vyjít před toto opevnění by bylo vojenským dobrodružstvím. Fašistická útočnost znovu zůstala nepotrestána. A tak brzy po italské agresi v Etiopii a německé okupaci Porýní došlo k nové fašistické agresi ve Španělsku.