Počátky Sovětského státu

V roce 1922 skončila občanská válka a intervence v Rusku. Na osvobozených územích vznikaly sovětské republiky. Na prvním sjezdu sovětů 30. 12. 1922 byla schválena dohoda, podle které Ruská federace, Ukrajina, Zakavkazská federace a Bělorusko vytvořily Svaz sovětských socialistických republik. Prvním předsedou Výkonného výboru SSSR se stal M. I. Kalinin a v čele svazové vlády — rady lidových komisařů — byl až do své smrti V. I. Lenin.

Vzniku SSSR předcházel složitý proces řešení národnostní problematiky. Deklarace práv národů Ruska pro- budila národní vědomí u jednotlivých národů a národností, které ve vítězství revoluce spatřovaly příležitost všestranného národního rozvoje. Na území bývalého carského Ruska žilo více než sto různých národů. Carské Rusko zanechalo v národnostních poměrech velmi smutné dědictví. Ze 134 miliónů obyvatel přibližně 40 miliónů žilo ve feudálních poměrech. Z toho asi 10 miliónů udržovalo ještě rodové zvyky. V průběhu revoluce a občanské války se začaly vytvářet svazové a autonomní národní republiky jednak na národnostním principu (USSR, BSSR), jednak na teritoriálním principu (Turkestánská SSR, Republika Dálného východu).

Při vytváření Svazu sovětských socialistických republik byly uskutečněny v podstatě dvě formy federace. Prv- ní formou byla Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), budovaná na autonomním principu, v jejímž čele stál V. I. Lenin a další osobnosti, např. Kameněv, Sverdlov, Kalinin aj. Kolem RSFSR se sdru- žovaly další nezávislé republiky USSR, BSSR a Zakavkazská federace a uzavíraly s ní dohody. Postupně tak vznikala druhá forma federace. Již v roce 1919 představitel USSR Rakovskij navrhoval vytvoření federativního orgánu republik, tedy určitou konfederaci. Základem nového sovětského státu se stala dohoda Ruské, Ukra- jinské, Běloruské a Zakavkazské republiky o vytvoření SSSR. Její obsah přešel do první Ústavy SSSR (1924). K SSSR se na jejím základě připojily i další svazové republiky.

Rusko vyšlo z války velmi oslabené. Hospodářský rozvrat dosáhl katastrofálních rozměrů. Průmyslová vý- roba byla ochromena, zemědělská výroba poklesla na polovinu předválečné úrovně. Všude se projevoval ob- rovský nedostatek základních životních potřeb. K hospodářskému rozvratu se přidružily epidemie a hlad. V zemi se šířila nespokojenost, ve městech propukaly stávky, na vesnici vzpoury. Konflikty pronikaly i do armády, jak dokazuje vzpoura ve vojenské pevnosti Kronstadt u Petrohradu v r. 1921. Vzpoura byla vedena esery (strana sociálních revolucionářů) pod heslem „Za sověty bez komunistů" a představuje první významný projev nespokojenosti s komunistickou mocí. Vzpoura byla tvrdě potlačena. V této složité situaci bylo třeba prolomit hospodářskou blokádu země a její hospodářskou obnovu založit na nových ekonomických principech. V prosinci 1920 Všeruský sjezd sovětů přijal program hospodářské obnovy, jehož základem se stal plán elektrifikace Ruska pro příštích 15 let (GOELRO), vypracovaný významným vědcem, inženýrem G. M. Křižanovským.

V roce 1921 zachvátila rozsáhlá obilnářská území vlna sucha, která způsobila obrovskou neúrodu. Důsledkem byl hladomor, který postihl 40 miliónů lidí. Na následky hladu zemřelo kolem 5 miliónů lidí. V zemi v té době žilo okolo 7 miliónů osamocených dětí.

Současně sovětská zahraniční politika začala usilovat o prolomení mezinárodní hospodářské blokády. Pozitivní úlohu sehrály první mírové smlouvy s pobaltskými republikami, které se staly prvním mostem spojujícím sovětské Rusko s ostatní Evropou. Tyto republiky dříve tvořily součást ruského impéria a na konci války se vymanily z jeho područí. Všechny tři země prošly krátkým obdobím sovětské moci, kterou se podařilo v rámci intervenčních tažení potlačit. V Estonsku byla s podporou Velké Británie nastolena Pátsova vláda, v Lotyšsku zvítězili ve volbách sociální demokraté a v Litvě křesťanskosociální strana. Spory o polsko-litevskou hranici se staly počátkem vleklých problémů ve vztazích obou států. Uzavřením mírových smluv sovětského Ruska s těmito republikami se Rusko vymaňovalo z mezinárodní izolace. Podobnou úlohu sehrály i smlouvy s Polskem a Finskem, i když byly uzavřeny za cenu územních ústupků ze strany sovětského Ruska. Významný úspěch přinesla pak zejména východní politika. V roce 1921 se podařilo uzavřít vzájemně výhodné dohody s Íránem, Afghánistánem a Tureckem. Zvláštní místo v sovětské východní politice zaujala dohoda o přátelství a spolupráci s Mongolském (1921). Zhruba od roku 1920 se dařilo navazovat obchodní kontakty i s ostatními evropskými zeměmi. Zpočátku šlo pouze o kontakty mezi firmami a Centrosojuzem nebo některými družstevními podniky. Tyto obchody však měly často spekulativní charakter. Výraznější vstup na světový trh umožnila teprve anglo-sovětská obchodní dohoda z března 1921 a brzy na to obchodní dohody s Německem, Norskem a Itálií. Byl to počátek faktického uznání sovětské vlády. Růst mezinárodní prestiže sovětského státu závisel na vnitřní hospodářské a politické stabilizaci.

V březnu 1921 na X. sjezdu KSSS bylo rozhodnuto opustit politiku válečného komunismu z období revoluce a občanské války a přejít k nové hospodářské politice (NEP). Místo nucených povinných odvodů zemědělských výrobků byla zavedena tzv. naturální daň. Všechny přebytky po splnění naturální daně mohl rolník volně prodávat. To mělo podněcovat jeho výrobní iniciativu. Zavedení naturální daně se příznivě projevilo již v roce 1922, který přinesl rolníkům poměrně dobrou úrodu. NEP byl postupně zaváděn i do ostatních oblastí hospodářské činnosti. Legalizace volného obchodu, rozvoj zbožné peněžních vztahů (volný prodej výrobků za peníze) postupně pomáhaly vytvářet všeruský vnitřní trh. Stát si ponechával pouze možnost zasahovat cenovou politikou a organizací státního velkoobchodu. Důležitým nástrojem rozvoje socialistických podniků se stal hospodářský rozpočet — chozrasčot. Umožňoval podnikům přecházet k rentabilnímu hospodaření, samofinancování i samostatnému řízení výroby. Na základě dekretu o denacionalizaci byla řada drobných a středních podniků vrácena původním majitelům. Více než třetina těchto podniků byla pronajata družstvům a soukromým osobám. Stát začal poskytovat také koncese (povolení) zahraničním společnostem, zejména v hornictví a dřevozpracujícím průmyslu. Vznikaly i smíšené podniky s účastí sovětského státu a zahraničních firem.

Existence centralizovaného řízení jednotlivých hospodářských odvětví se však stala brzdou ekonomické aktivity. Ústřední orgány byly proto zrušeny a místo nich byly zakládány centrální a regionální trusty, které se mohly dobrovolně sdružovat v syndikáty. Trusty měly značnou hospodářskou samostatnost. Státní orgány si ponechaly pouze politickou a kontrolní funkci. V letech 1923—1924 zaujímal soukromý sektor v průmyslu asi 20 % průmyslových podniků, vyrábějících však méně než 5 % veškeré produkce. Mnohem rychleji se rozvíjela soukromá iniciativa v obchodě, kde dosahovala až 53 % obratu zboží. Na venkově samostatně hospodařící rolníci vyráběli asi 98,5 % veškeré zemědělské produkce. Dosažení výraznějších výsledků nové hospodářské politiky bránila zkostnatělá byrokracie řídícího aparátu a levičácké obavy z návratu ke kapitalismu, které se dařilo jen s velkým úsilím překonávat.

V letech 1923—1924 zemědělská výroba překonala již předválečnou úroveň. Podstatně se zlepšilo zásobování obyva- telstva potravinami, rovněž průmyslová výroba začala vykazovat lehký růst. Bylo započato se stavbou prvních elektráren a s rekonstrukcí řady průmyslových podniků. Hlavním problémem bylo překonání hospodářské a kulturní zaostalosti země. Do popředí se proto dostaly otázky industrializace země a socialistické přestavby zemědělství. V této souvislosti se kladl silný důraz na rozvoj družstevnictví a na kulturní revoluci. V. I. Lenin přikládal velký význam upevňování svazku dělníků a rolníků jako základu sovětské společnosti, rozvoji národnostních vztahů, zdokonalování státního aparátu a rozvoji de- mokracie, jednotě strany a jejímu vztahu ke světovému revolučnímu procesu. Z jeho posledních prací měla mimořádnou důležitost závěť, ve které vyjádřil obavy o další vývoj ve straně i v zemi. Vycházel z toho, že výstavba socialismu bude vyžadovat na vedoucích místech nové, vzdělané kádry typu Lunačarského a Křižanovského. Ve straně ho velice znepokojovaly začínající spory. Jmenovitě kritizoval Stalina a Trockého pro jejich nedobré charakterové vlastnosti, ale i další členy ústředního výboru, Dzeržinského, Ordžonikidzeho a jiné. Velké nebezpečí spatřoval zejména v osobě J. V. Stalina, který soustřeďoval ve funkci generálního tajemníka příliš velkou moc. Upozorňoval na jeho charakterové vady — samolibost, hrubost, mstivost. 21.1.1924 V. I. Lenin zemřel a další vývoj již nemohl ovlivnit. Leninovo dílo obsahuje řadu zajímavých myšlenek, ale také řadu rozporů. Jedni považují leninismus za rozvinutý marxismus, druzí za jeho úchylku. Jisté je, že další vývoj sovětského státu byl vzdálen od jeho představ a naplnily se obavy, které vyslovil ve své závěti.