Státní regulace v USA

Hrozivých důsledků nabyla hospodářská krize v USA. Průmyslová výroba klesla téměř na polovinu a ve stavebnictví dokonce na 20 %. Nejvíce byla zasažena odvětví, která dříve nejlépe prosperovala (automobilový průmysl, spotřební elektrotechnika). Výroba aut klesla ze 3 miliónů na 600 000, v textilním průmyslu klesla výroba asi na třetinu. Podobně byla zasažena také zemědělská výroba. Zhroucení cen zemědělských produktů přivedlo na mizinu přes milión farmářů. Krize rozvrátila i finanční systém USA. Během krize se zhroutilo 4 600 bank. Sociální bilance krize byla katastrofální. Téměř 15 miliónů nezaměstnaných bylo odkázáno na podpory místních správ a milodary, 5 miliónů amerických rodin zápasilo o holé přežití. Hospodářská krize v USA znamenala totální krach republikánské politiky, která byla důsledkem lehkomyslného a neopatrného přeceňování předcházejícího hospodářského rozmachu.

O tom se brzy přesvědčil hlavní představitel republikánské politiky a posléze hospodářského liberalismu prezident Hoover. Na důvěrných poradách s americkými průmyslníky a odborovými předáky vyzýval k dohodě, která by zavazovala průmyslníky udržet výrobu, zaměstnanost a mzdy na dosavadní úrovni, a odborové předáky, aby se zřekli dalšího prosazování dělnických práv a stávek. Toto úsilí nemohlo přirozeně přinést žádný výsledek a neschopnost republikánské vlády nalézt východisko z krize vedla v r. 1932 k jejímu pádu.

Po 12 letech se k moci dostala znovu Demokratická strana v čele s F. D. Rooseveltem. Roosevelt převzal funkci prezidenta v době, kdy krize dosahovala vrcholu. Uvědomoval si, že ozdravění národního hospodářství se neobejde bez rozhodného zásahu státu. Ihned po svém nástupu dal uzavřít všechny banky, které měly být znovu otevřeny až po vydání nového bankovního zákona. Zákon zakazoval vývoz zlata, stříbra a všechny platby ve zlatě. Zvýšil úlohu federálních rezervních bank a do nejdůležitějších bank a finančních institucí byli vysláni vládní pověřenci. Přes 4000 bank nedostalo povolení ke znovuotevření a musely být reorganizovány, řada z nich úplně zanikla.

Po bankovním zákonu následoval zákon o hospodářství, který snižoval mzdy a důchody státních zaměstnanců a vyhlašoval program pomoci nezaměstnaným. Stát zřizoval pro mladé lidi tábory a zaměstnával je při lesních a jiných veřejných pracech. Dále byla zřízena Federální nouzová podpůrná administrace pro boj s nezaměstnaností s rozpočtem 500 miliónů dolarů.

Těchto prvních „sto dní reforem" prezidenta Roosevelta vyvrcholilo vydáním zákona o regulaci v zemědělství a zákona o obnově průmyslu. Často se tyto reformy nazývají také „novým údělem" (New Deal), a to podle prezidentových slov, že jeho cílem je připravit americkému lidu nový úděl.

Zákon o regulaci v zemědělství měl odstranit rozpor mezi vysokými výrobními náklady a nízkými cenami zemědělských produktů poskytováním prémií za snížení osevních ploch a stavu dobytka. Stanovení tržních kvót a financování exportu mělo obnovit tržní rovnováhu.

Podstata zákona o obnově průmyslu spočívala ve vypracování tzv. kodexů čestné konkurence. V podstatě šlo o kartelové dohody o výrobních kvótách, rozdělení trhů a cenách. Celkem jich bylo uzavřeno 557. Zákon však reguloval i sociální a pracovní podmínky dělníků. Zakazoval dětskou práci, stanovil pracovní dobu v rozsahu 35—48 hodin týdně a minimální mzdu kolem 0,40 dolaru za hodinu. Přiznával zaměstnancům právo kolektivních akcí včetně stávek a zřizoval Správu veřejných prací.

Tato opatření přinášela některé pozitivní výsledky. Nesporným úspěchem Rooseveltovy politiky bylo např. vytvoření státního monopolu v údolí řeky Tennessee. Stát převzal od soukromých podnikatelů 30 přehrad a dalších 20 vybudoval. Soustava přehrad na Tennessee zásobovala obyvatelstvo celé oblasti levnou elektřinou a drobné farmáře chránila proti suchu.

Rooseveltova politika státní regulace vyvolávala na jedné straně snahy posunout vnitropolitický vývoj dále doleva (např. v Kalifornii), na druhé straně se vytvářela proti ní opozice. Hlavní nápor kritiky byl veden proti zákonu o obnově průmyslu. Opozice označovala veřejné práce za plýtvání penězi a tvrdila, že kodexy čestné konkurence údajně vyřazují drobné podnikatele. Nakonec Nejvyšší soud prohlásil tento zákon za neústavní. Roosevelt odpověděl v r. 1935 tzv. druhým novým údělem, který ještě více posiloval sociální zákonodárství.

V předvečer prezidentských voleb v roce 1936 opozice vystoupila otevřeně proti Rooseveltovi a postavila proti němu dva protikandidáty. Volby však přesto skončily jeho velkým vítězstvím.