Nástup nacismu v Německu

Ničivé důsledky světové hospodářské krize dolehly zejména na Německo. Sociální nespokojenost rostla, hrozila revolučním výbuchem a vytvořila živnou půdu pro sociální demagogii Hitlerovy NSDAP. Hitler opakoval ve svých projevech dvě základní teze:

  1. Neštěstí Německa spočívá v hanebné versailleské smlouvě a v židech, kteří svou zradou vpadli do zad vítězících německých vojsk.
  2. Německo musí být očištěno od těchto zločinců. Demokracie je „židovský podvod", a proto musí být smete- na. Opory hanebných dohod musí být svrženy. Pak vznikne velká mocná říše, která zajistí dostatečný životní prostor všem Němcům na světě.

Slibem vybudování nové německé společnosti na nacionálním základu, sociální demagogii a nadřazenosti německé rasy získal si podporu středních vrstev i části dělníků postižených krizí. Současně vyhroceným anti- komunismem si zajišťoval podporu německého velkého kapitálu. Po pádu sociálně demokratické vlády v roce 1930 byl vytvořen koaliční kabinet pravicových stran v čele s představitelem křesťanskodemokratické lidové strany H. Brüningem. Ten se pokoušel řešit krizi na úkor středních a nižších vrstev, což prohlubovalo celkovou nespokojenost. 11. 10. 1931 se sešli představitelé pravicových stran s představiteli finančního velkokapitálu v Harzburgu a založili tzv. harzburgskou frontu a Hitler se stal jejím členem.

Mezitím se začala německá společnost silně polarizovat, jak to ukazuje následující tabulka.

Zastoupení politických stran v říšském sněmu v letech 1928—1933
 192819307.193211.19323. 1933
Sociální demokracie153143133121120
Komunistická strana54778910081
Německá demokratická strana2520425
Německá lidová strana45307112
Strana Centra6268757073
NSDAP12107230196288

V roce 1932 byl znovu zvolen prezidentem Paul voň Hindenburg. Kancléřem jmenoval svého osobního přítele Práme voň Popěna, představitele strany Centra, s bohatými kontakty na junkery, finanční velkokapitál a říšskou obranu. Ten se rozhodl definitivně zlomit moc dělnických stran a získat podporu Hitlera. Rozpustil říšský sněm, rozehnal pruskou sociálně demokratickou vládu a sám se jmenoval říšským komisařem v Prusku. Tím bylo dělnické hnutí zbaveno poslední mocenské opory. Papenovi se však nepodařilo získat podporu Hitlera.

V červencových volbách 1932 NSDAP získala již 13,7 miliónu hlasů a stala se nejsilnější stranou v Německu. Hitler využil volebního úspěchu a požadoval úřad říšského kancléře. F. von Papen proto rozpustil říšský sněm a vypsal nové volby na listopad 1932. V těchto volbách již NSDAP sice dostala o 2 milióny hlasů méně, ale komunistická strana získala 6 miliónů hlasů (o 600 000 hlasů více než v červenci 1932) a její vliv začal stoupat. V Německu se začala vytvářet revoluční situace. Ulice mnoha německých měst se staly místem četných nacistických bojůvek. Za této situace von Papen odstoupil a kancléřem byl jmenován generál Kurt von Schleicher. Ten se znovu pokusil o dohodu s Hitlerem, ale marně. Hitler žádal již nejen místo kancléře, ale i obě ministerstva vnitra — pruské i říšské. Když ztroskotala jednání von Schleichera s protivníky Hitlera v NSDAP (Georgem Strasserem), rozhodl se 28. l. 1933 odstoupit. Prezident Hindenburg jmenoval 30. l. 1933 říšským kancléřem Adolfa Hitlera. Fašismus v Německu slavil své první vítězství. Jeho nástupu bylo možno zabránit sjednocením všech protifašistických sil. To ovšem předpokládalo spolupráci dvou nejsilnějších dělnických stran — sociálně demokratické a komunistické. Vedení sociální demokracie prosazovalo politiku sociálních reforem, kterou vedení komunistické strany nepřestalo chybně označovat za sociálfašismus.

Ihned po nástupu Hitlera k moci rozpoutaly nacistické oddíly SA (Sturmabteilung) teror proti všem politickým protivníkům. Záminkou k tažení proti komunistům se měl stát požár říšského sněmu 27. 2. 1933. Požár založili sami nacisté a obvinili z něho své protivníky. Tento podvod v průběhu lipského procesu s domnělými žháři byl odhalen.

Po požáru Reichstagu podepsal Hindenburg Dekret na ochranu národa a státu, který uvolňoval nacistům ruce v pronásledování komunistů a všech demokratických sil. Nacisté se snažili ve volbách 1933 získat nadpoloviční většinu. To se jim však nepodařilo. Sáhli proto k mimořádným opatřením. V březnu 1933 byla komunistická strana zakázána a v červnu téhož roku stejný osud postihl sociální demokracii. Postupně zanikaly další strany až nakonec jedinou stranou zůstala NSDAP. Současně nacisté ovládli celý státní aparát a zahájili tzv. „očistu politického a kulturního života". Protižidovské, protikomunistické a antidemokratické pogromy byly na denním pořádku, desetitisíce knih demokratických autorů byly spáleny na hranicích. Učebnicí nacistické propagandy se stal Hitlerův „Mein Kampf". Autor požadoval sjednocení všech Němců ve velkoněmecké říši (včetně Rakouska, českých zemí a části Polska), zlomení velmocenského postavení Francie a křížové tažení na Východ. K tomu potřeboval silnou armádu. V tomto směru našel podporu v kruzích říšské obrany, vedené generálem von Blombergem. Tyto kruhy ho podpořily i v úmyslu opustit Společnost národů a její odzbrojovací jednání a přistoupit k znovuvyzbrojení Německa.

S pomocí říšské obrany a oddílů SS (Schutzstaffei) Hitler zlikvidoval 30. 6. 1934 celé vedení SA v čele s Ernstem Róhmem, které se mocensky prosazovalo jako základ nové armády. Tato čistka nazvaná „nocí dlou- hých nožů" sice kompromitovala nacistickou vládu v zahraničí, ale vnitropoliticky přinesla upevnění moci Hitlera. Navíc po smrti Hindenburga v r. 1934 přešla i veškerá dřívější pravomoc prezidenta na říšského kan- cléře. Hitler se stal hlavou německého státu a začal užívat titulu „vůdce a říšský kancléř". Hospodářský plán německého finančníka ministra H. Schachta i „čtyřletka" nacistického předáka H. Góringa podřizovaly německé hospodářství vojenským účelům. Hlavní úkol těchto plánů spočíval ve vybudování moderní útočné armády. V lednu 1935 se Německu podařilo připojit Sársko, brzy nato vyhlásilo zavedení všeobecné branné povinnosti a v březnu 1936 obsadilo demilitarizované pásmo Porýní. Dalo tak najevo, že nebude respektovat ani versailleskou mírovou smlouvu, ani Locarnský garanční pakt. Západní mocnosti se tehdy omezily jen na formální protesty.