Světová hospodářská krize

Hospodářský vzestup kapitalistického světa přerušila v letech 1929—1933 hluboká světová hospodářská krize. Začala krachem na newyorské burze 24. října 1929. Ten se okamžitě projevil velkým poklesem výroby v americkém automobilovém průmyslu a postupně zasáhl ostatní průmyslová odvětví. Z USA se šířila krize do dalších zemí, zejména těch, jejichž hospodářství bylo nejvíce závislé na USA, ale brzy zasáhla s větší či menší intenzitou všechny země a stala se krizí světovou.

Charakteriskickým rysem světové hospodářské krize byl hluboký pokles průmyslové výroby. V USA a v Německu poklesla průmyslová výroba v r. 1932 téměř na polovinu proti r. 1929. V ostatních zemích byl tento pokles menší, ale rovněž velmi podstatný. V Československu klesla průmyslová výroba na 60 %.

Průmyslovou krizi provázely hluboké finanční a agrární krize, které jí dodávaly všeobecný charakter. Byla to, co do rozsahu a hloubky, největší krize, která kdy postihla svět. Byla neobyčejně vleklá a nenásledoval po ní obvyklý vzestup. Světová průmyslová výroba poklesla celkem o 38 %, zahraniční obchod o 34 % a počet neza- městnaných se pohyboval okolo 40 miliónů osob. V Evropě se krize nejdříve projevila v Německu a Rakousku.

Pokles indexu průmyslové výroby v letech 1929—1934:
 192919301931193219331934
USA1008168546466
Německo1008668536180
Velká Británie1009284848899
Československo1008981646067
Rakousko1008570616370

Zastavení amerických úvěrů a odliv cizího kapitálu vedl v těchto zemích k těžké finanční krizi. Řada německých a ra- kouských bank se zhroutila. Finanční krize se brzy projevila také ve Velké Británii, která byla nucena provést devalvaci libry a opustit její zlatý standard. Po ní to učinily i USA. Postupně se zhroutily všechny měnové systémy vázané na libru, marku nebo dolar. Světový měnový systém se rozpadl. Státy, které setrvaly u tzv. zlaté měny, mezi nimi i Československo, se sdružily v „zlatý blok" v čele s Francií. Francii se dařilo ze začátku úspěšně čelit krizi díky reparačním ziskům, ale i díky tomu, že se její hospodářství opíralo o stabilní odbytiště a nebylo tak závislé na anglosaských zemích. Francie viděla v krizi příležitost upevnit své postavení v Evropě, a proto se snažila systémem půjček připoutat k sobě pevněji země střední a jiho- východní Evropy. Koncem r. 1931 však krize zasáhla i Francii a měnový systém zemí zlatého bloku začal slábnout, až se ke konci krize rovněž rozpadl.

V zemědělství se hospodářská krize projevila prudkým poklesem cen zemědělských produktů. Snížení zemědělských příjmů vedlo k omezování investic — nákupu strojů, hnojiv a ostatních zemědělských potřeb. Zemědělské usedlosti chátraly a rostla jejich zadluženost. Krize postihla nejvíce ty země, v nichž zemědělská výroba vyráběla pro trh (USA, Argentina, Kanada, Japonsko aj.). Úpadek obchodu s kávou a cukrem decimoval brazilské a středoamerické plantážníky — pěstitele cukrové třtiny a kávovníku. V Argentině se zhroutil obchod s obilím a masem, který tvořil základ argentinského hospodářství. Pokles cen poškozoval farmáře i v Austrálii a na Novém Zélandu. V Evropě se zemědělská krize projevila tíživými důsledky v Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Jugoslávii. Postupně postihla krize i země a oblasti, které vyvážely nerostné suroviny (Indie, Afrika, Latinská Amerika).

Krize téměř úplně rozvrátila zahraniční obchod. Boj o nová odbytiště a současně posilování ochrany domácí- ho trhu vedly k obchodní válce všech proti všem. Světová hospodářská krize znamenala krach klasického hospo- dářského liberalismu. Vyvolala nutnost státních zásahů do hospodářské činnosti. Východisko z krize se hledalo v nucené mezinárodní kartelizaci a monopolizaci. V průběhu krize došlo k uzavření kolem 50 mezinárodních kartelových dohod, které upravovaly výrobu a odbyt jednotlivých druhů zboží (kaučuk, cukr, cín, obilí atd.). Současně se objevily pokusy o hospodářské plánování. Krize neobyčejně urychlila proces centralizace a koncentrace kapitálu. Řada menších podniků podlehla konkurenci a zanikla. Větší podniky se často sdružovaly v celky a vyřazovaly z trhu slabší výrobce. Tak například v USA se výroba aut zkoncentrovala do tří nejvýznamnějších monopolů (Ford, Generál Motors, Chrysler). Ve Velké Británii vznikla železářská a ocelářská federace, která za pomoci mezinárodního ocelářského kartelu kontrolovala veškeré výrobce železa a oceli v zemi. V Československu to byla tzv. velká trojka (Vítkovické horní a hutní těžařstvo, Pražská železářská spo- lečnost, Báňská a hutní společnost). Vysokého stupně koncentrace bylo dosaženo v elektrotechnickém (Sie- mens), chemickém (I. G. Farben) a ocelářském (Krupp, Thyssen) průmyslu v Německu.

Procento nezaměstnaných v letech 1929-1934
 192919301931193219331934
USA8,214,519,123,824,320,9
Německo9,315,323,330,126,314,9
Velká Británie10,416,121,322,119,916,7
Československo2,24,58,313,516,917,4
Rakousko12,315,020,326,129,026,3

Krize vedla všude k obrovské nezaměstnanosti. V USA se počet nezaměstnaných odhaduje v roce 1932 na 12—14 miliónů lidí, v Německu na 7 miliónů, v Československu na l milión. K uvedeným číslům je třeba připočítat ještě skrytou nezaměstnanost na venkově a polozaměstnanost v průmyslu, sezónní práce a příležitostná zaměstnání. Podpory v nezaměstnanosti byly mizivé a nestačily zachránit rodiny nezaměstnaných před hladem. Navíc velké množství dělníků bylo z těchto podpor vyloučeno a v některých zemích nebyly podpory poskytovány vůbec. Během krize 1929—1933 došlo k závažným změnám v hospodářské a zahraniční politice všech států. Boj o odbytiště a zdroje surovin odstranil poslední zbytky svobodného obchodu. Docházelo stále častěji k zavádění ochranných cel, k obchodní válce, k vytváření hospodářských bloků. Rozpory mezi evropskými mocnostmi se prohloubily, zejména v důsledku úsilí o hospodářské ovládnutí střední a jihovýchodní Evropy. Největší úsilí v tomto směru vyvinulo Německo, hospodářsky podporované Velkou Británií a USA, které se snažilo dobýt francouzské pozice. Proti Briandově Panevropě postavilo koncepci německé Mitteleuropy.

Prvním dokladem měnícího se poměru sil se stal pokus o ne-mecko-rakouskou celní unii v roce 1931. Byl zřetelně namířen proti hospodářským zájmům Československa. Československý vývoz do Německa a Rakouska činil tehdy asi 31 % celkového vývozu. Celní unií byl ohrožen, protože v obou zemích by byla uvalena na československé zboží vysoká cla. Československo a Francie měly však v té době dost sil, aby pokus o rakousko--německou celní unii zmařily. Německo a Rakousko byly pod mezinárodním tlakem nuceny samy se plánu celní unie vzdát.

Francouzský ministr zahraničí Tardieu, po konzultacích v Ženevě se zástupci pěti středoevropských a balkánských států, zaslal vládám Velké Británie, Německa a Itálie v roce 1932 memorandum o hospodářském sblížení střední Evropy. Tardieův plán navrhoval hospodářské sblížení těchto států na principu vzájemných hospodářských výhod. Nejprve měly tyto státy jednat mezi sebou a pak společně vstoupit do jednání s velmocemi. Francouzská vláda jim byla ochotna poskytnout finanční pomoc. Proti Tardieuově plánu se okamžitě postavilo Německo a Itálie a k nim se přidala i Velká Británie.

V roce 1935 Itálie a Francie navrhly uzavření garanční smlouvy s Rakouskem a jeho sousedy (Dunajský pakt). Pro rozpory uvnitř Malé dohody i mezi velmocemi se ani tento pakt neuskutečnil. Další vývoj zřetelně směřoval k prosazení koncepce německé Mitteleuropy.