Pravicové tendence ve Francii a Anglii, upevňování fašismu v Itálii

Francii postihla světová hospodářská krize o něco později a ne s takovou intenzitou jako Německo nebo USA. Přesto i zde některé politické síly hledaly východisko z krize ve fašismu. V únoru 1934 vybrané oddíly fašistických lig (Ohňové kříže. Francouzská akce aj.) obklíčily v Bourbonském paláci zasedající parlament a obsadily některé vládní budovy. Fašistické hnutí ve Francii bylo značně roztříštěné, a proto celá akce nebyla dobře koordinovaná. Navíc okamžitě vyvolala protifašistické vystoupení obyvatelstva.

Tvrdý zásah policie tento pokus o puč zmařil. Pravici se přece jen podařilo prosadit do nové vlády své zástupce, a to Philippa Pétaina a Pierra Lavala. Na pravicové nebezpečí odpověděly socialistická a komunistická strana obrovskými demonstracemi. Vedení obou stran začalo jednat o vytvoření akční jednoty proti fašismu a válce. V červnu 1934 uzavřely obě strany dohodu, ke které o rok později přistoupila ještě radikální strana a obě hlavní odborové ústředny. Byl vytvořen Národní výbor lidového sjednocení. Tak se podařilo ve Francii vytvořit širokou protifašistickou frontu. Lavalova pravicová vláda, řešící doma důsledky krize na úkor širokých lidových vrstev a v zahraniční politice sbližující se s fašistickou Itálií a Německem, padla. V parlamentních volbách v dubnu 1936 zvítězili socialisté a komunisté.

Novým ministerským předsedou se stal představitel socialistické strany Leon Blum. Do Blumový vlády lidové fronty vkládaly široké vrstvy francouzského národa velké naděje. Vláda se po svém nástupu pokusila zlepšit sociální postavení dělníků. Uzákonila čtyřicetihodinový pracovní týden, placenou dovolenou a počala připravovat další sociální opatření. Brzy však narazila na odpor francouzské pravice, která začala odlivem kapitálu a zlata do zahraničí prohlubovat finanční krizi. To ovšem vyžadovalo radikální zásah ze strany vlády, kterého se však Leon Blum neodvážil. Naopak, v září 1936 sáhl k devalvaci franku, která přinesla okamžitě zvýšení cen a fakticky odbourala všechny výhody, které před několika měsíci vláda uzákonila. Hospodářská situace se zhoršovala. V zemi znovu začaly propukat stávky a demonstrace. Leon Blum odstoupil. Jeho vláda nedokázala vtisknout novou tvář ani vnitřní, ani zahraniční politice. Naopak byla to ona, která dala oficiální podnět ke vzniku tzv. politiky neintervence, a tím zablokovala vojenskou pomoc španělské vládě lidové fronty. Inspirovala ji k tomu Anglie, jejíž zahraniční politice se Blum začal zřetelně podřizovat. Nové vládní kabinety Chautempse a Daladiera krizi dále prohlubovaly.

V listopadu 1937 policie odhalila přípravy nového fašistického puče, tzv. cagoulardů (Tajný výbor revoluční akce, jehož členové se halili do kapuci — cagoule). Za celou akcí stáli finanční magnáti, důstojníci i příslušníci policie. Vláda se neodvážila proti fašizující se pravici rozhodněji zasáhnout. Určitá naděje na udržení lidové fronty vznikla v r. 1938, když Leon Blum se postavil znovu do čela vlády a ministrem zahraničí se stal rozhodnější J. P. Boncour. Leon Blum se však opět dopustil stejných chyb a během měsíce ho pravice donutila odstoupit.

Daladierova vláda se vrátila k programu kabinetu „národní jednoty" a její politika znamenala konec vlády lidové fronty.

V Anglii hospodářská krize zasáhla nejvíce tradiční průmyslová odvětví — hornictví, hutnictví, loďařství. Ve srovnání s Německem a USA ani zde krize neměla tak dramatický průběh. Pružné řešení emanem krize devalvací libry (1931) umožnilo zvýšit investiční činnost, zlepšit bilanci zahraničního obchodu, rozvinout styky se státy steriingového bloku (dominia, kolonie, Portugalsko, Řecko, Dánsko aj.) a rychleji překonat krizi. Přesto i zde důsledky krize se projevily růstem nezaměstnanosti a snížením životní úrovně.

Přístup k řešení důsledků krize vyvolal krizi v labouristické straně. Její představitelé ve vládě v čele s MacDonaldem se spojili s konzervativci a rozhodli se pro úsporná opatření v oblasti sociálních výdajů. Byli za to vyloučeni z labouristické strany, a založili si proto vlastní stranu National Labour Party. Labourista Oswald Mosley se sblížil s fašistickými skupinami a založil spolu s nimi British Union Fascists — podporovanou britskými finančními kruhy. Autoritativnost a dynamika fašistických režimů nacházela v konzervativní straně i ve vládních kruzích určité sympatie. Dokonce i MacDonal-dova vláda přijímala řadu opatření bez parlamentu. V zahraniční politice začala Velká Británie projevovat stále větší porozumění pro zájmy Německa a Itálie. Pro- jevilo se to zejména při odzbrojovacích jednáních i při jednání s Německem o zbrojních otázkách.

Pravicovému posunu v britské politice se snažila čelit Labour Party programem boje za mír a socialismus. Velkou důvěru vkládala ve Společnost národů. Navrhovala uzavřít „Pakt o míru", organizovat masové hnutí proti válce. Ve vnitřní politice se soustředila na sociální reformy. Příliš obecný charakter programu a obava ze spojení s ostatními levicovými proudy odsoudily její program k nezdaru. V r. 1935 se dostali k moci konzervativci a pravicový kurs britské politiky zvítězil. Politika usmiřování fašistických mocností (politika appeasementu) začala posouvat svět k válce a vláda Nevilla Chamberlaina a jeho ministra zahraničí Halifaxe tento proces dovršila.

Hospodářská krize postihla tvrdě Itálii. Pokles výroby, růst nezaměstnanosti a zhoršování postavení pracujících vyvolávalo četná sociální napětí a konflikty. Východisko z krize hledal B. Mussolini ve větším zasahování státu do hospodářské činnosti.

Stát zaváděl nucenou kartelizaci a přebíral kontrolu nad veškerými bankami. Na pomoc ohroženým podnikům byl zřízen Ústav pro rekonstrukci průmyslu, který se však brzy zmocnil většiny akcií důležitých podniků a bank a podporoval rozvoj válečného průmyslu. Ve snaze udržet iluze o „sociálně spravedlivém zřízení" bylo vytvořeno 22 společností pro jednotlivá hospodářská odvětví, jejichž členy se stali podnikatelé, zástupci fašistických odborů a fašistické strany. Všech 22 společností bylo podřízeno ministerstvu korporací, v jehož čele stál sám B. Mussolini.

V zahraniční politice Itálie soustředila svůj zájem na africké kolonie a na dobytí Etiopie. Při jednáních s Francií i Anglií se Mussolini přesvědčil, že tyto mocnosti nemají zásadní výhrady proti podřízení Etiopie Itálii. Rozhodl se pro vojenskou intervenci a počítal s bleskovým vítězstvím. Slabá a špatně vyzbrojená etiopská armáda však kladla italským vojákům statečný odpor. Italské vojsko muselo použít dokonce otravných plynů, aby odpor etiopské armády zlomilo. Teprve po 7 měsících urputných bojů se podařilo dobýt Addis Abebu (5. 5. 1936) a připojit Etiopii k Itálii. Společnost národů vyhlásila proti Itálii nedůrazné a neúčinné sankce. Nevztahovaly se ani na naftu, ani na uzavření Suezského průplavu, což mohlo mít na výsledek italské agrese rozhodující vliv. Německo se k protiitalským sankcím nepřipojilo a naopak poskytlo Itálii podporu. Za to se Itálie zřekla svého vlivu v Podunají — Rakousku a Maďarsku. Obě země, tj. Německo a Itálie, se spojily a vy- tvořily Osu Berlín—Řím pro koordinaci své politiky.