Vznik Československa

Mezi nástupnickými státy rozpadlého Rakousko-Uherska zaujalo důležité místo Československo. Vzniklo jako výsledek staletého národně osvobozeneckého zápasu Čechů a Slováků za národní a sociální svobodu. Nově vzniklý stát se opíral o demokratickou koncepci T. G. Masaryka, která určovala českému národu, aby byl nositelem humanistických a demokratických tradic, a která mu vštěpovala přesvědčení, že toto poslání stabilizačního faktoru ve střední Evropě bude i zárukou jeho národní existence. I když tento program měl své odpůrce, kteří věřili více v národní autonomii v rámci staré monarchie a vznik samostatného státu považovali spíše za určitou souhru náhod a za výsledek procesu demokratizace Evropy (V. Tomek, J. Pekař), většina však přijímala Masarykovu ideu československého státu a postupně propracovávala její zdůvodnění, zvláštnosti i úkoly v mezinárodně politickém kontextu (K. Krofta). Většina se také shodla na západní orientaci české národní tradice a z toho vyvozovala ostatní filozofické, ideové a politické koncepce.

Z Masarykovy ideje vycházela také první Ústava československého státu (1920). Zaručovala všechna občan- ská práva a svobody včetně nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. V národnostní otázce se opírala o čecho- slovakistickou myšlenku Jednotného československého národa o dvou větvích. Češi a Slováci tvořili v novém státě dohromady asi 2/3 obyvatelstva. Zbývající třetinu tvořily početné národnostní menšiny — německá 23 %, maďarská 5,5 %, rusínská 3,4 %, polská 0,6 %. Vážným politickým problémem od samého počátku existence republiky byla národnostní otázka. Politický postup vlády vytvářel často živnou půdu pro sociálně demagogickou politiku menšinových nacionalistických stran.

Rozhodující politické pozice ve státě získala tzv. hradní skupina, reprezentovaná představiteli zahraničního odboje T. G. Masarykem a E. Benešem. Nevytvořila sice žádnou politickou stranu, ale její příslušníci vstoupili do různých stran a tam prosazovali „hradní" program. Sám T. G. Masaryk se sblížil se sociálně demokratickou stranou, E. Beneš se stranou československých socialistů.

Při vzniku samostatného Československa bylo důležitým úkolem zajištění jeho územní celistvosti. Vážná situace se vytvořila po skončení války na Slovensku. Čeští a slovenští politici doma i v zahraničí se dohodli na spojení obou zemí v jednotný státní celek. Maďarsko se však nehodlalo Slovenska tak lehce vzdát a začalo zde posilovat své pozice. Na žádost Benešovy diplomacie daly západní mocnosti maďarské vládě příkaz k vyklizení slovenského území a stanovily prozatímní hranici s Maďarskem. Pražská vláda poslala na Slovensko Vávra Šrobára, jako ministra s plnou mocí pro Slovensko, který za pomoci českého četnictva a legionářů měl za úkol zkonsolidovat státní moc. Na Slovensko začala přicházet také česká inteligence (učitelé, lékaři, právníci), aby pomohla obnovit normální život. Slovenská inteligence byla tehdy v důsledku maďarizace nepočetná. Konsolidaci státní moci na Slovensku však narušilo nastolení komunistické vlády v Maďarsku a vyhlášení Maďarské republiky rad. Tato situace zneklidnila také západní mocnosti, které daly Československu a Rumunsku souhlas k vojenskému zásahu. Maďarská Rudá armáda zpočátku ustupovala, ale brzy zkonsolidovala své síly a zahájila protiútok. Podařilo se jí obsadit celé východní Slovensko a chystala se proniknout do Polska a spojit se s ruskou Rudou armádou, která se tehdy v boji proti intervenci dostala až k Varšavě. 16. 6. 1919 byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad v čele s Antonínem Janouškem. Úspěchy maďarské Rudé armády vystupňovaly obavy západních mocností natolik, že pohrozily Maďarsku vlastním vojenským zásahem. Pod jejich výstrahou maďarská armáda opustila Slovensko, a to pak bylo definitivně obsazeno československým vojskem.

Dalším územním problémem byla Podkarpatská Rus. Uvnitř slabé ukrajinské politické reprezentace se vyhranily tři politické proudy. Nejsilnější z nich za příslib autonomie žádal připojení k Československu. V tomto směru jednala ukrajinská emigrace s T. G. Masarykem. Další dva proudy žádaly připojení buď k Ukrajině, anebo k Maďarsku. Strach ze sílícího revolučního hnutí a obavy ze spojení se sovětskou Ukrajinou, vedl československou vládu k vojenskému obsazení Podkarpatské Rusi.

Velmi složitá situace vznikla také v německých pohraničních oblastech Československa, kde po válce došlo k vytvoření čtyř německých provincií, žádajících připojení k Rakousku. Československá vláda se snažila nejdříve s představiteli těchto provincií se dohodnout. Nabízela za uznání příslušnosti k československému státu poskytnout německému obyvatelstvu široké demokratické svobody. Jednání však skončila neúspěchem. Vláda provincie Deutsch-Böhmen v čele s Lodgmannem von Auenem se dokonce obrátila na prezidenta Wilsona se stížností, že československá vláda brání Němcům v právu na sebeurčení. Rakouská vláda současně zaslala západním mocnostem protest proti snaze čsl. vlády připojit německé provincie k Československu. Za této situace se čsl. vláda rozhodla pro vojenský zákrok. Ve velmi krátké době a s nepatrnými vojenskými silami se podařilo všechny čtyři provincie obsadit. Lodgmanova vláda uprchlá do Vídně a ostatní představitelé německé správy složili přísahu věrnosti československému státu.

Výsledky úsilí o zajištění územní celistvosti čs. státu byly potvrzeny na pařížské mírové konferenci. V rámci mírových smluv se Československo snažilo posilovat své postavení ve střední a jihovýchodní Evropě. Sblížilo se s Rumunskem a Jugoslávií a vytvořilo s nimi v roce 1920 tzv. Malou dohodu. Původně to byl obranný spolek proti nebezpečí hrozícímu z Maďarska v podobě snah o obnovení bývalých Uher, později jeho úloha spočívala v zajištění mezinárodní politické a hospodářské stability oblasti mezi Německem a SSSR. Tehdy se zdálo, že se podařilo vývoj Československa jako demokratického státu trvale zajistit.

Československo bylo po hospodářské stránce nejsilnějším nástupnickým státem. Asi 70 % veškeré průmyslové výroby bývalé monarchie bylo soustředěno v českých zemích. V nově vzniklém státě se však spojily dvě ekonomicky nestejně vyvinuté oblasti. Zatímco české země dosáhly již před válkou vysokého stupně industrializace, Slovensko a Podkarpatská Rus měly výrazně agrární charakter se zaostalou zemědělskou výrobou. Podmínkou harmonického vývoje obou oblastí bylo vyrovnám hospodářské úrovně. To se však nepodařilo uskutečnit. Spíše naopak, v podmínkách kapitalistické konkurence docházelo na Slovensku k omezování průmyslu (Krompašské železárny). Technická úroveň československého hospodářství byla podstatně nižší ve srovnání se západoevropskými zeměmi a jen některá odvětví vyráběla výrobky na světové úrovni (automobily, dynama, čerpadla aj.), naproti tomu v elektrotechnice a měřicí technice Československo značně zaostávalo.

Významnou úlohu v rozvoji průmyslové výroby hrála racionalizace. Na jedné straně vedla k intenzifikaci práce dělníků, na druhé straně vnášela do výroby moderní technické a organizační prvky. Důsledná racionalizace se uskutečnila např. v Baťových závodech (Zlín) zavedením pásové výroby. Průmyslové podniky většinou pracovaly se zahraničními licencemi a patenty. Vznik samostatného Československa přinesl problém zúžených odbytišť. Bylo třeba hledat nové trhy a měnit strukturu průmyslu.

Zvyšovala se úloha strojírenství spolu s hutnictvím a zbrojní výrobou a velká pozornost byla věnována i tzv. mladým odvětvím průmyslu (energetika, chemie, elektrotechnika, výroba automobilů, letadel aj.). Současně pokračující koncentrace a centralizace kapitálu a výroby vytvářela příznivé podmínky k pronikání zahraničního kapitálu do československého hospodářství. Celková účast zahraničního finančního kapitálu se odhaduje přibližně na jednu třetinu celkového akciového kapitálu. Největší koncentrace bylo dosaženo v báňském a hutním průmyslu. Tzv. velká trojka (Vítkovické horní a hutní těžařstvo, Báňská a hutní společnost. Pražská železářská společnost) ovládala 98,7 % výroby surového železa a 76,6 % výroby oceli. V tomto odvětví významný vliv získal anglický kapitál. Ve strojírenství to byl převážně kapitál francouzský (Škodovy závody v Plzni) a v chemickém průmyslu kapitál německý. Vysokého stupně koncentrace bylo dosaženo také v bankovním kapitálu, který srůstal s průmyslovým kapitálem. Kolem velkobank se vytvářely významné koncerny (Živnobanka. Agrární banka, Anglo-československá banka, Česká banka Union).

Poválečný hospodářský rozvrat byl překonán pomocí řízeného hospodářství a zahraničních půjček. Stabilizace hospodářství vyžadovala také stabilizaci měny. Měnovou reformou^ roce 1919 byla provedena odluka československé měny od znehodnocené rakousko-uherské měny. Její podstata spočívala v okolkování staré měny a zadržení poloviny oběživa jako nucené státní půjčky. Ve skutečnosti se podařilo zadržet jen asi jednu čtvrtinu oběživa. Měnová reforma však hned nezastavila inflaci. Podařilo se to až na počátku hospodářské konjunktury v polovině 20. let. V roce 1924 dosáhla průmyslová výroba znovu předválečné úrovně a do roku 1929 ji překročila o 41 %.

Do vývoje zemědělské výrobně sociální struktury výrazně zasáhla pozemková reforma. Požadavek pozemkové reformy zahrnuly postupně do svého programu téměř všechny politické strany. Iniciativy se však chopila agrární strana, která v ní viděla příležitost zbavit se konkurence německých a maďarských velkostatkářů. Při vzniku republiky patřilo 30 % půdy šlechtě a církvi. V roce 1919 byl vydán záběrový zákon, který postihoval velkostatky s výměrou zemědělské půdy nad 150 ha nebo 250 ha veškeré půdy. Do záboru se tak dostalo přes 4 milióny ha veškeré půdy, z toho asi l 300 tis. ha zemědělské půdy. Polovina zabrané půdy byla však vrácena původním majitelům a na další půdě byl vytvořen nový typ zemědělského podniku, tzv. zbytkový statek. Drobní rolníci získali minimální příděly půdy.

Charakteristickým rysem čsl. zemědělství byla obrovská roztříštěnost pozemkové držby. Těžiště zemědělské výroby spočívalo v malých a středních zemědělských hospodářstvích do 20 ha. Pro východní oblasti republiky bylo typické tzv. agrární přelidnění, které se stalo zdrojem silného vystěhovalectví. Venkovské obyvatelstvo se stávalo často obětí lichvy, která se rozšířila zejména na venkově. V českých zemích bylo častějším jevem zadlužení u úvěrních družstev. Zemědělští podnikatelé usilovali o celní ochranu vnitřního trhu a bránili se přílivu levnějších zemědělských produktů ze sousedních agrárních zemí. Průmysloví podnikatelé naopak měli zájem vyvážet do těchto zemí průmyslové výrobky a prosazovali volný obchod. Trvalý spor mezi oběma podnikatelskými skupinami značně komplikoval zahraniční politiku Československa.