Čínsko-japonská válka

     Mandžusko bylo prioritou japonského imperialismu již od konce 19.století. Ve 20.letech říše Vycházejícího slunce měla už k dispozici poloostrov Liao-tung (Liaodong - poloostrov na jihu Mandžuska) a investovala do Mandžuska značný kapitál. Vydržovala si zde "militaristu" Čang Cuo-lina, který byl vojenským guvernérem a vycházel ochotně vstříc japonským zájmům.

Japonsko usilovalo o zemědělské, důlní a průmyslové bohatství Mandžuska. V polovině 20. let se však Japonci začali obávat Čankajškova Kuotamingu, který se hodlal v provincii s převahou čínského obyvatelstva prosadit a připojením Mandžuska znovusjednotit Čínu. Proto v roce 1928 několik japonských důstojníků Čang Cuo-lina zavraždilo. Vláda atentátníky nepotrestala.

V září 1931, po výbuchu bomby na železniční trati blízko mandžuského hlavního města Mukdenu, obsadily japonské jednotky město a brzy dobývají i celou provincii. Z té v roce 1932 vytvářejí loutkový stát Mandžukuo (jako republiku) a v roce 1934 do jeho čela dosazují posledního čínského císaře Henryho Pchu-i.

Tím vyšel první neúspěch Společnosti národů rychle najevo: když měla SN rozhodnout spor dvou členských států, marně nařizovala stažení japonských vojsk. Japonské císařství odmítlo, neboť svůj souhlas podmiňovalo potvrzením a posílením svých ekonomických výsad. Čínsko-japonské napětí rovněž mimořádně zesílilo kolem Šanghaje. Přes zjevnou odpovědnost Tokia odmítla Společnost národů prohlásit Japonsko za agresora a prokázala tak svou bezmocnost. Japonsko to ujistilo o beztrestnosti a umožnilo mu to pokračovat v uskutečňování záměrů okupací Harbinu.

Západní demokratické mocnosti se nezmohly na reakci proti tomuto prvnímu narušení kolektivní bezpečnosti. Přes zprávu SN, volající po autonomii Mandžuska pod čínskou svrchovaností, nedošlo k žádné dohodě. Morální odsouzení intervence nestačilo.

Japonská intervence v Mandžusku prokázala poprvé naprostou bezmocnost Spojených národů. Odhalila evropským imperialistickým státům (Itálii, Německu) neschopnost anglosaských mocností sáhnout k válce na obranu práva. Narušení čínské suverenity jasně demonstrovalo krach kolektivní bezpečnosti, který otevřel cestu k zahájení všeobecného zbrojení.

V roce 1937 po dalším incidentu tentokrát na mostě Marka Pola v Pekingu začíná druhá etapa čínsko-japonské války. Japonci rychle postupují. Ještě týž rok dobývají Šanghaj, v říjnu 1938 Kanton. 13.12. 1937 je dobyt Nanking, kde potom Japonci provádějí masakr obyvatelstva. Počet obětí masakru se odhaduje na 200 000. Mezinárodní protesty opět jen marně vyznívají do prázdna.

Japonská agrese také na čas svedla dohromady čínské komunisty a Kuomintang. Rok 1937 je tedy také rokem dohody mezi Mao Ce-tungem a Čankajškem o společném boji proti japonské armádě.