Božský vítr kamikaze

Americký postup v roce 1944 byl již nezadržitelný, přesto se Japonci zuřivě bránili a jedním ze způsobů obrany bylo nasazení letců-sebevrahů, kteří do historie vešli jako tzv. kamikaze. Sám název má původ ve středověkých dějinách Japonska. V roce 1281 dal Kublajchán shromáždit obrovskou flotilu, na lodích prý bylo na 150 000 mužů, kteří měli dobýt říši vycházejícího slunce. Zasáhla příroda - ničivý tajfun rozptýlil loďstvo a k invazi nedošlo. Božský vítr - kamikaze - uchránil zemi před nepřátelským útokem a porobením. V roce 1944 měli úlohu "božského větru", který přispěje k záchraně Japonska, převzít lidé.

Většina historiků spojuje nasazení pilotů-sebevrahů se jménem viceadmirála Tokidžiróa Onišiho, který se stal velitelem První letecké armády na Filipínách před americkým vyloděním na Leyte. Oniši se sice výrazně podílel na prosazení této myšlenky, zformovaní i řízení Speciálního útočného sboru, jednotky pilotů kamikaze, ale bezprostřední podnět dal kapitán Eičiró Džó, někdejší císařův námořní pobočník, jenž za bitvy na Filipínském moři velel lehké letadlové lodi Čioda. "Nemůžeme dále doufat, že potopíme početnější letadlové lodi nepřítele konvenčními metodami útoku", usoudil po prohrané bitvě a naléhal na "okamžité zformování speciálních jednotek, které uplatní taktiku střemhlavých sebevražedných útoků." Džó svou výzvu tehdy adresoval právě viceadmirálu Onišimu. Oba důstojníci patřili k úzkému okruhu císařova bratra Takamacua, který 22. června 1944 přednesl zmíněný návrh Hirohitovi. Ostatně ani Džó nepřišel s myšlenkou nasadit letce-sebevrahy jako první. Obsahovaly ji od počátku plány prince Takamacua. Již ve štábních studiích z roku 1943 bylo dokazováno, že střemhlavé bombardéry, které dopadnou na paluby nepřátelských lodí, mohou způsobit mnohem větší škody než konvenční útoky.

Z hlediska tradic i psychologického pohledu bylo letadlo "ideálním prostředkem pro sebevraždu". Pilot v kokpitu útočícího stroje byl stejně osamocen jako samuraj starých příběhů. Z čistě technického hlediska měly protiletadlové baterie menší šanci zasáhnout letadlo. Jediný stroj mohl potopit loď, jejíž hodnota byla přinejmenším tisíckrát větší. Sebevražedné bodákové útoky, k nimž se japonští velitelé často uchylovali v beznadějné situaci, vyžadovaly skutečnou odvahu a disciplínu. Stály moc životů a vzhledem k palebné síle automatických zbraní nepřítele poskytovaly malé vyhlídky na úspěch. Jednoduchá, funkční a relativně laciná japonská letadla byla vhodná pro uvedený účel. Pilot navíc nepotřeboval žádný komplikovaný výcvik. Nebylo třeba, aby byl připraven na vzdušné souboje, zvládl techniku bombardování či navádění torpéd. Podstatné rovněž bylo, že v ozbrojených silách byl opravdu dostatek mladých mužů ochotných podstoupit touto cestou nejvyšší oběť.

Bezprostředně po válce se objevila řada dohadů o letcích kamikaze. Vyskytla se tvrzení, že byli pro tento úkol připravováni od dětství, do akce šli pod vlivem drog, byli řetězy připoutáni ke kokpitům letadel, hovořilo se o nich jako o náboženské sektě, atd. Avšak nic z toho neodpovídá skutečnosti. Většinou šlo o mladé dobrovolníky. Se získáváním adeptů smrti nebyly problémy. Hlavní důvod je třeba hledat v tradicích a pojetí japonské výchovy. Mladý muž ve věku 20-30 let byl chápán jako "dlužník" starších, kteří ho dosud materiálně zabezpečovali a dali mu vzdělání. Bariérou, kdy člověk přestal být "dlužníkem", bylo až 41 let. Jestliže někdo do té doby zemřel, "dluh" poznamenal i jeho postavení v posmrtném životě. Jiná situace vznikla, padl-li v boji. Poté byl postaven na roveň císaři a jeho duch sídlil ve svatyni Jasukuni, místě věčného odpočinku všech bojovníků.

Princ Takamacu hovořil 22.června s císařem o návrhu kapitána Džóa. Hirohito dobře věděl, že proti myšlence nasadit piloty-sebevrahy jsou jeho nejbližší rádci i premiér Tódžó. Celá věc byla přece jen obtížnější, než poslat rolnické synky do sebevražedného bodákového útoku. Morálka jednotek musela být založena na náboženském zanícení zpola vycvičených pilotů, připravených kdykoliv zemřít. Její zřízení vyžadovalo přímý souhlas císaře a zůstávalo otázkou, jaké důsledky by tento krok mohl mít po válce. Pochybnosti by odpadly, kdyby nasazení pilotů kamikaze přineslo jisté vítězství. To však v dané situaci nemohl nikdo zaručit. Pri rozhodování sehrál významnou roli princův argument, že návrh kapitána Džóa není ojedinělý. Takto bylo možno záležitost prezentovat jako důsledek iniciativy zdola a návrh byl přijat.

Jeho uskutečněním byl pověřen viceadmirál Oniši. Podle něj existovala jediná cesta, jak dosáhnout s japonskou oslabenou silou maxima účinnosti. Tou bylo organizování útočných jednotek stíhaček Zero vybavených 250 kg bombami, jež budou provádět útoky na nepřátelské letadlové lodi. Po příletu na Filipíny začal organizovat Speciální útočný sbor, jehož základny byly v Malbacatu na Luzonu a Cebu City na Cebu. Do tohoto nového útvaru se hlásili dobrovolníci z japonských jednotek na celých Filipínách. Zdaleka ne všichni však mohli být přijati, neboť viceadmirál neměl k dispozici dostatek letadel. Počátečním hlavním úkolem Onišiho jednotky byla podpora útoku Kuritova Prvního úderného svazu.

Je pravdou, že k ojedinělým sebevražedným útokům japonských pilotů došlo ještě před bitvou v Leyteském zálivu, ale první oficiální akce proběhla ráno 25.října 1944. Prvními šesti "adepty nesmrtelnosti" byli letci za záklany v Davau na jihu Mindanaa. Zde sice formálně jednotka letců-sebevrahů nebyla zřízena, ale tito piloti dostali souhlas k akci. Svým způsobem šlo o charakteristickou záležitost. Oněch šest mladých mužů patřilo k nejslabším letcům na základně. Cítili se bezcenní, zadlužení a neužiteční. Nyní se však vše mělo změnit a nadešla jejich velká chvíle. Každý si srkl saké, zapil douškem vody, kolem čela si uvázali bělostné šátky hačimaki stejně jako kdysi samurajové, když si přáli dát najevo, že jdou do bitvy zemřít. Nasedli do svých strojů a v 6.30, krátce po rozbřesku, odstartovali. O sedmdesát minut později zahájili útok na seskupení doprovodných letadlových lodí. První dva stroje, zasažené protiletadlovou palbou, explodovaly ještě ve vzduchu. Další prorazil přistávací palubu letadlové lodi Santee, na níž vypukl požár. Ten byl v krátké době posádkou zdolán. Značné škody způsobil další letoun, který dopadl na letadlovou loď Suwanee. Zbylí dva piloti odletěli do Davaa podat zprávu o průběhu akce. Museli konstatovat, že se žádnému z jejich druhů nepodařilo potopit americkou letadlovou loď.

Úspěšnější byla další skupina pěti kamikaze. Tentokrát šlo o piloty z Onišiho základny v Malbacatu, kteří v 10.50 napadli těžce zkoušenou skupinu kontradmirála Spragueho. Piloti letěli nad hladinou, aby unikli dosahu radarů na amerických lodích. Těsně u nich se vznesli do výše 1500 m a zahájili střemhlavý útok. Jeden letoun explodoval v moři, dva byli sestřeleni před dopadem na vlajkovou loď Fanshaw Bay, další stroj vybuchl nedaleko lodi White Plains. Až poslední uspěl - po jeho útoku otřásla St.Lo série výbuchů a v 11.25 se letadlová loď potopila.