Thajsko, malajské tažení a pád Singapuru

Thajsko,Malajsie a Singapur

V noci ze 7. na 8. prosince se Japonci vylodili v Thajsku a severovýchodním Malajsku. Thajský odpor byl brzy zlomen a vláda v Bangkoku se stala japonským spojencem. Generálporučík "tygr" Jamašita, který řídil malajskou operaci, zřídil velitelství své 25. armády ve městě Songkhla. Na thajském pobřeží provedly hlavní úder jednotky japonské 5. divize, která byla elitním útvarem císařské armády. V severním Malajsku, u Kota Bharu, kde bylo významné letiště, se vylodily jednotky 18. divize. V krátké době zlomily odpor britských sil a přinutily je ustoupit. Po dobytí letiště už japonské letecké síly nebyly vázány na základny v jižní Indočíně. Nyní mohly setrvat hodiny v místech bojových operací a do rozbřesku 9. prosince získaly převahu ve vzdušném prostoru severního Malajska.

Jádro japonských sil za malajského tažení tvořily 2. gardová divize, 5. a 18. divize, celkem šlo o 60 000 mužů elitních útvarů. Některé jednotky pochodovaly kolem tisíce kilometrů džunglí, aby nakonec zatlačily britské síly na nejjižnější výběžek Malajského poloostrova, překonaly úzký průliv a dobyly Singapur, jednu z největších námořních základen na světě.

Autorem plánu dobytí Singapuru byl podplukovník Masanogu Cudži z proslulé jednotky "82" na Tchaj-wanu, přítel císařova nejmladšího bratra prince Mikasy. Uskutečnění plánu Cudžimu umožnila skutečnost, že si mohl pro akci "vypůjčit" nejlepší jednotky z různých divizí, zajistit dostatek tanků, nejlepší dělostřelectvo a různé speciální oddíly.

Cudži, již povýšený na plukovníka, také doprovázel předvoj 5. divize za postupu na jih. Asi dvacet kilometrů po překročení hranice mezi Thajskem a Malajskem narazila Cudžiho skupina - šlo o 500 mužů a 30 lehkých tanků - na obranné pásmo, hájené asi 20 000 britských a indických vojáků. Ve čtvrtek 11. prosince 1941 jeho muži překvapili předsunutou jednotku Ghurků, kteří se ukryli před odpoledním lijákem pod kaučukovníky a nechali svá vozidla a zbraně opuštěné. Poté se hrstce Cudžiho mužů podařil neuvěřitelný kousek. Zhruba uprostřed prorazili britskou obrannou linii a dokázali své pozice v průlomu držet až do rána 12. prosince, kdy dorazily japonské síly v počtu 10 000 mužů. Téhož dne večer po několika poradách s velitelstvím v Singapuru začaly britské síly obrannou linii evakuovat. Japonci se zmocnili bohaté kořisti: obranných vozidel, nákladních aut, děl, munice i potravin. Žádná vážnější překážka na cestě k singapurské pevnosti již neexistovala.

Taktika uplatňovaná za bojů v džungli byla pozoruhodná. Japonský předvoj zpravidla tvořily jednotky pěchoty, které mohly nejsnáze pronikat na území protivníka ve složitých přírodních podmínkách. Poté přišli ke slovu ženisté a inženýři, opravili komunikace a mosty, vpřed vyrazily tanky. Spojení mezi pěchotou a tankovými jednotkami zajišťovaly speciální cyklistické oddíly, vybavené skládacími jízdními koly. Před válkou Japonsko patřilo k největším výrobcům laciných velocipédů na světě. Ovšem myšlenka pronásledování obrněných vozů firmy Rolls-Royce cyklistickými oddíly v malajské džungli - to už vyžaduje značnou dávku fantazie. Přesto zmíněná situace skutečně nastala.

Během japonského postupu došlo k roztržce mezi plukovníkem Cudžim a generálem Jamašitou. Cudži soudil, že cestu k Singapuru otevře jeden jediný proud. Jamašita požadoval zajištění na křídlech spojené s rychlým pronikáním malých jednotek za britské linie. Jelikož se plukovník obával těžkých ztrát u těchto malých oddílů, nabídl svou rezignaci ještě před skončením tažení. Jamašita ji nepřijal, nicméně jeho náčelník štábu mu dokázal, že se těší přízni nejvyšších míst. Cudži generála očernil v Tokiu, pomohl mu premiér Tódžó a princ Mikasa, a tak se generál Jamašita, navzdory tomu, že o dva měsíce později dobyl Singapur, dostal do císařovy nepřízně. Hirohito mu nepovolil triumfální návrat do Tokia, generál se musel vrátit na své někdejší velitelské místo do Mandžuska. Jeho plán invaze do Austrálie byl odmítnut, ačkoli možná mohl změnit hodně na průběhu války.

Japonský postup probíhal tak rychle, že již v pátek 23. ledna 1942 vydal generálporučík A.E.Percival rozkaz k vyklizení Malajska a stažení britských sil na ostrov Singapur. Posledního lednového dne dorazily japonské jednotky na břeh Džohorské úžiny, oddělující nejjižnější výběžek poloostrova od pevnosti. Za ústupových bojů se vyznamenaly zejména australské jednotky, "bojovaly skutečně o každý kaučukovník". Avšak ani hrdinství vojáků z pátého kontinetu nezastavilo japonskou lavinu. V neděli 1.února se stahovaly poslední jednotky na ostrov. Dudáci hráli slavné písně a za ranního rozbřesku pochodoval do pevnosti zadní voj britských sil, tvořený 90 Skoty, hrstkou mužů, která byla z 2. praporu proslulého pluku argyllských a sutherlandských horalů. V 8.00 byla masivní hráz, spojující ostrov s pevninou, vyhozena do vzduchu dynamitem. Pouhých sto metrů přerušené hráze však příliš bezpečí jednotkám na ostrově neposkytovalo. To se ostatně mělo ukázat velmi brzy.

Singapurská pevnost, budovaná ohromnými náklady téměř po celé meziválečné období, byla považována za nedobytnou. Zdaleka nešlo pouze o jeden z mnoha britských opěrných bodů, roztroušených po celé zeměkouli. Singapur - to byl symbol velikosti a moci Britského impéria, základna prvořadého strategického významu, ležící na důležité křižovatce obchodních cest. Zeměpisná poloha vtiskla Singapuru charakter přístupové brány k bohatství jihovýchodní Asie, Nizozemské Východní Indie i Dálného východu. Uvažováno v opačném směru, představovala důležitý klíč k branám Indie.

Bylo tedy logické, že Japonci vyvinuli enormní úsilí, aby se této bašty zmocnili. Na obleženém ostrově bylo přes 100 000 vojáků, Britové měli dostatek paliva i munice, že "by mohli zásobovat japonskou armádu i námořnictvo měsíce". Generál Jamašita se snažil se všech sil, aby se bleskové tažení nezměnilo ve vyčerpávající poziční střetnutí. Na pobřeží Džohorského průlivu byl vržen "každý schopný muž, každé fungující dělo". Během pouhých čtyř dnů po britské evakuaci byla po opravené trati Bangkok - Singapur převezena těžká železniční děla a začalo intenzivní ostřelování pevnosti. Japonské bombardéry startovaly z letišť vzdálených pouhých dvacet kilometrů od průlivu a prakticky nepřetržitě zasypávaly britské pozice pumami. Generál Jamašita ze soukromé rezidence džohorského sultána vedl operace. Společně s Cudžim telefonicky řídil metodické ostřelování britských pozic a komunikací na ostrově.

V neděli 8. února v noci začaly japonské oddíly v malých člunech překonávat úžinu. Generál Percival, který útok nečekal tak brzy, ani nedal zapálit naftu v průlivu. Za rozbřesku Japonci již na pobřeží ostrova drželi předmostí, na němž měli několik tisíc mužů. Cílem jejich útoku byly výšiny Bunkit Timah, kde byly vodní nádrže. Ve větším měřítku se měl opakovat příběh Hongkongu. Boj o rezervoáry zuřil plných 36 hodin, ale ještě 12. února nebyl rozhodnut. Japonské velení bylo poháněno neustálými dotazy z Tokia - armáda totiž přislíbila dobytí Singapuru na Den založení národa 11. února. Jak později napsal plukovník Cudži, tehdy se "všichni obávali návštěvy císařova zmocněnce".

Za rozbřesku 13. února byla doručena do hlavního stanu generála Percivala ve Fort Canningu japonská výzva ke kapitulaci. Tento dokument, sepsaný chatrnou angličitnou, byl směsicí hrozeb a slibů shovívavosti. Zatím nepůsobil, proto i zde Japonci přikročili k taktice výstražných masakrů. I v Singapuru jejich komando přepadlo nemocnici, kde vyvraždilo 323 lidí. Japonští vojáci ubodali pacienty na lůžku, dokonce i na operačním stole...Druhý den ráno, 14. února, nechal plukovník Cudži poslat hrstku těch, kdo přežili, za britské linie, aby bylo jasné, jak skončí obránci pevnosti.

Ještě 10. února vydal generál Percival sebevědomý rozkaz. "Je jisté, že naše oddíly na singapurském ostrově mají velkou početní převahu nad všemi Japonci, kteří překročili úžinu. V sázce je veškerá naše bojová pověst a čest Britské říše," prohlašoval generál. O pět dní později se jeho sebevědomí vytratilo. Britští velitelé pochopili, že nejsou s to vzdorovat japonským oddílům. Disciplína, spolupráce i rozhodnost v boji zajistila Japoncům převahu. Vytrvalost jejich jednotek byla na hranici lidských možností. Některé zaútočily přes Džohorskou úžinu po tisícikilometrovém pochodu džunglemi z Thajska. Nakonec se britské velení rozhodlo pro kapitulaci, sám generál Percival vztyčil 15. února 1942 na úpatí Bunkit Timahu bílý prapor.

Jamašita se k jednání dostavil ve slavnostní uniformě Kuantungské armády a nepřipustil žádnou diskusi o podmínkách. Rezolutně požadoval, aby Britové kapitulovali bezpodmínečně, generál Percival na to přistoupil, jejich jednání skončilo deset minut před sedmou hodinou večerní. Singapurská bašta byla v japonských rukou, noví vládci ji přejmenovali na Šonan, Světlo Jihu.

meziválečné