Před branami Indie

Barma

Prakticky od doby, kdy čínské jednotky zahájily operace na severu Barmy(konec října 1943), aby byla znovu otevřena tzv. barmská cesta, požadovalo velení 15. japonské armády, umístěné v Barmě, souhlas Tokia k útoku do severovýchodní Indie. Podle plánu velitele 15. armády generálporučíka Mutagučiho mělo být prvotním cílem operace strategicky důležité město Imphál, vzdálené zhruba 80 kilometrů od indické hranice. Po ovládnutí Imphálu měly následovat dálší údery. Japonský velitel nebyl zprvu nakloněn plánům útoku přes severozápadní hranici Barmy do Indie. Hornatý, neschůdný terén, hustá džungle i divoké řeky na pomezí představovaly nesmírně obtížné přírodní podmínky, což podle jeho původního názoru, zmenšovalo šanci na úspěch rozsáhlejší operace. Ke změně stanoviska jej do značné míry vlastně přiměl protivník. Sabotážní akce speciálních britských oddílů vedených legendárním brigadýrem Ordem Charlesem Wingatem v japonském zázemí v Barmě dovedly Mutagučiho k sebevědomému názoru: může-li nějaký Angličan se svými muži proniknout hustou džunglí a hornatým terénem, dokážou to i japonští velitelé. Vlastní operace však měla prokázat podstatný rozdíl. Vést malé speciální oddíly bylo zcela něco jiného než zaútočit velkým seskupením v síle několika divizí. Tuto skutečnost si uvědomoval operační důstojník Mutagučiho štábu plukovník Tadaši Katakura. Upozorňoval na obrovské přírodní překážky a varoval, že 15. armáda není dostatečně materiálně vybavena pro provedení tak obtížného úkolu.

Kutakurovi námitky však nezapůsobily a po souhlasu Císařského hlavního stanu byla 8. března 1944 operace zahájena. Tři posílené japonské divize a jedna divize Indické národní armády Subhásčandry Boseho překročily pohraniční řeku Čjintwin a zaútočily do hornatých pohraničních oblastí. Boseho divize zahájila v součinnosti s 31. japonskou divizí postup na Kóhimu, 130 kilometrů severně od Imphálu. Po dobytí tohoto strategického bodu se měly připojit ke zbývajícím japonským dvěma divizím, které směřovaly přímo k Imphálu. Obranu tohoto prostoru zajišťovala britská 14. armáda. Její velitel, generálporučík William J. Slim, měl v úmyslu nechat Japonce proniknou až k Imphálské planině, kde je hodlal zastavit a zničit. Největší nebezbečí pro Brity by vzniklo, kdyby se Japoncům podařilo přetnout zásobovací spojnice, především železnici do Dimapúru. 31. japonská divize se soustředila na dobytí Kóhimy a k Imphálu nakonec zamířila jen Boseho divize. Její velitel 18. dubna hlásil, že město je v dohledu předsunutých jednotek, dokonce měl připravenou novou měnu, kterou chtěl dát v dobytém městě do oběhu. Jeho sen se však měl brzy zhroutit. Velitel 31. divize generálporučík Kótoku Sató odmítl postupovat na Imphál a nařídil zahájit přípravy k návratu do Barmy. Neučinil tak svévolně, neboť měl povolení stáhnout se, nedostane-li potraviny a munici do půli dubna. Bose dobře věděl, že bez japonské pomoci do Imphálu nikdy nedorazí. Japonsci nepřejí jeho silám vítězství - to byl závěr rozhořčeného indického předáka. Zdržení japonských sil u Kóhimy a nedostatečná koordinace akcí zbrzdila postup protivníka, což poskytlo Slimovi šanci. Do imphálského prostoru byly urychleně letecky i po železnici stahovány posily, obránci města se drželi díky vydatné letecké podpoře.

Japonští velitelé dospěli k závěru, že Imphál nebude možno dobýt, což vyvolalo v Tokiu značné rozladění. K prověření situace na fontě byl vyslán zástupce náčelníka generálního štábu armády generálporučík Hikosaburó Hata v doprovodu několika vysokých důstojníků. "Je malá pravděpodobnost, že operace skončí úspěchem," informoval Hata premiéra po návratu do Tokia. Tódžó, který doufal, že úspěch imphálské operace alespoň zčásti odvrátí pozornost od ztráty Marshalových ostrovů, obvinil generálporučíka z defétismu. Z jeho strany však šlo o reálné zhodnocení situace, neboť počátkem června 1944 se japonský debakl rýsoval v plném světle. Generálporučík Mutaguči musel odvolat velitele všech tří divizí nasazených do akce, něco podobného se v japonské armádě ještě nikdy nestalo. V úterý 6. června Britové dobyli zpět Kóhimu po 64 dnech rozhořčených bojů, během dvou týdnů pak vytlačili japonské jednotky z prostoru silnice do Imphálu.

Situace japonských sil se prudce zhoršila s příchodem monzunu. Přívaly deště změnily komunikace v moře bahna, jenom jedna divize měla dostatek potravin, vojáci zbývajících dvou si museli opatřovat potraviny, jak se dalo. Generál Kawabe, velitel všech japonských sil v Barmě, se zdráhal dát Mutagučimu svolení, aby zahájil ústup. Teprve souhlas polního maršála Teraučiho, vrchního velitele v oblasti jihovýchodní Asie, toto umožnil. 13. června začaly zdecimované japonské jednotky ustupovat k řece Čjintwin. Tisíce nemocných a raněných zahynuly cestou, ústup znesnadňovaly vytrvalé lijáky, většina mužů trpěla hladem. Cesty, po nichž Japonci ustupovali, byly lemovány odhozenými puškami, kulomety a výstrojí. Mnozí vojáci se utopili v řekách a močálech, přechod řeky Čjintwin si vyžádal stovky obětí. Imphálská operace skončila naprostou katastrofou. Zahynulo 65 000 vojáků, téměř polovina mužů nasazených v operaci, dvaapůlkrát více než na Guadalcanalu. Dezorganizované zbytky invazních sil se počátkem července 1944 vrátily do Barmy. Debakl dal v Tokiu vzniknout názorům, že "samurajský štít byl nesmazatelně poskvrněn" a "armáda ztratila důstojnost". Snaha odstranit tento nepříznivý dojem byla jedním z důvodů k rozvinutí velkých operací ve střední Číně na jaře a v létě roku 1944.