Filipíny

Filipíny

Japonský útok na Filipíny začal již v prvních dnech války. Jádro invazních sil - asi 40 000 mužů se začalo vyloďovat v pondělí 22. prosince 1941 v oblasti Lingayenského zálivu na západním pobřeží Luzonu. Tyto oddíly se rychle spojily s menšími jednotkami (každá měla kolem 4000 vojáků), které se vylodily před 12 dny v Aparri a Viganu na severním Luzonu. Slabé a nezkušené filipínsko-americké síly, jimž v tomto prostoru velel americký generálmajor Jonathan M. Wainwright, nedokázaly hájit severní pobřeží ostrova a po krátkém boji ustoupily.

Ačkoli Filipíny měly pro Američany v Tichém oceánu největší význam, jejich obrana nebyla dostatečně zajištěna. Vrchním velitelem ozbrojených sil na ostrovech byl generál Douglas MacArthur. Řady americké armády opustil v roce 1935, stal se polním maršálem filipínské armády a v této funkci působil šest let. Do aktivní služby v amerických ozbrojených silách se vrátil pět měsíců před vypuknutím války. Jedenašedesátiletý generál měl k dispozici celkem 112 000 mužů, z toho však plných 86 000 byli Filipínci, teprve nedávno odvedení do armády. Mnozí z nich se teprve za bojů učili zacházet se zbraněmi.

Filipínský archipelag tvoří přes 7 000 ostrovů a ostrůvků o celkové ploše 299 700 kilometrů čtverečních. Obrana tak rozlehlého území s relativně malými a z velké části nezkušenými silami v podstatě nebyla možná. Generál MacArthur slíbil Filipíncům, že bude ostrovy hájit, ačkoli to ve skutečnosti nebylo reálné. V jeho záměru bylo soustředit obranu do menšího prostoru. Proto také už od 15. prosince byly dopravovány zásoby munice a potravin na Bataanský poloostrov, ležící zhruba uprostřed západního pobřeží Luzonu. Poloostrov svou polohou představuje možnost kontroly přístupových cest k důležité ostrovní pevnosti Corregidoru, vybudované obrovskými náklady k ochraně manilského přístavu.

Ústup Wainwrightových sil k Bataanu umožnil Japoncům obsazení severního Luzonu, 24. prosince 1941 okupovali Baguio. Téhož dne vstoupil na filipínskou půdu na předmostí v Lingaienském zálivu velitel japonské 14. armády generálporučík Masaharu Honma. Početní stav útočících jednotek postupně vzrostl na 74 000 mužů. Velká japonská seskupení - 48 000 vojáků ze severu a 26 000 mužů z jihu - začala postupovat k Manile. Za této situace musel MacArthur nalít filipínským předákům čistého vína. Oznámil jim, že nemůže hájit celý Luzon a soustředí se pouze na obranu Bataanu. To muselo být trpkým překvapením pro 80 000 filipínských záložníků, kteří vstoupili do armády během posledních dvou měsíců před válkou. Tito muži věřili, že budou hájit svá města, své vesnice a domovy. Kdyby věděli, že budou obětováni v beznadějné obraně poloostrova, aby byl získán čas v rámci americké globální strategie, patrně by bylo zvikláno jejich rozhodnutí se obětovat. Zaskočen byl i filipínský prezident Manuel Quezón, jemuž MacArthur rozhodnutí oznámil 23. prosince večer. Druhého dne prezident informoval své ministry a spolu s nimi se odebral na Corregidor. Japonským silám zbývalo do Manily 200 kilometrů, MacArthur tedy neměl mnoho času ke stažení svých jednotek na Bataan. Navzdory obtížím se evakuace zdařila a 6. ledna 1942 se na poloostrov uchýlily poslední oddíly, chránící ústup.

Do jisté míry šlo i o důsledek menších schopností velitele japonské 14. armády generála Honmy. Mnozí odborníci po válce konstatovali, že kdyby proti MacArthurovi stál muž kalibru generála Jamašity, tak by se ústup na Bataan nutně změnil v katastrofu. Honma sám měl málo zkušeností, jednotkám v akci velel jen krátce v roce 1938 za tažení na Chan-kchou. Plán úroku na Filipíny vypracoval známý plukovník Cudži z tchajwanské jednotky "82". Generál Honma se na přípravách nepodílel a plány mu prostě byly předány formou rozkazu náčelníkem generálního štábu Cugijamou.

V sobotu 27. prosince zveřejnil MacArthur úmysl nehájit Manilu a prohlásil ji otevřeným městem. Přesto byla bombardována a 2. ledna 1942 ji obsadily japonské jednotky. O tři dny později probíhala přehlídka japonských sil v dobyté Manile, jichž se účastnil Hirohitův bratranec princ Takeda a generál Seiiči Aoki, zmocněnec generála Teraučiho, vrchního velitele japonských sil útočících v jižním směru. Takeda zhodnotil situaci, aby mohl podat zprávu císaři, který "nabyl dojmu, že generál Honma obsazení Filipín zhudlařil".

Nyní zaměřili Japonci hlavní úsilí k dobytí Bataanu. Začaly týdny tvrdých bojů o jednotlivé opěrné body, rostly ztráty útočících japonských jednotek. I podle oficiálních japonských údajů zahynula třetina mužů, které hnal Honma na Bataanský poloostrov. Nakonec z Tokia přiletěla kontrolní mise štábních důstojníků a přivezla Honmovi nového šéfa štábu, generálmajora Takadžiho Wačiho (dosud byl šéfem štábu koloniální armády na Tchaj-wanu). Honma si celou věc vysvětlil vcelku správně, neboť ji pochopil jako projev císařovy nepřízně. Když spatřil v Hattoriho rukách oficiální poselství Císařského hlavního stanu opatřeného příslušnou pečetí, posadil se a rozplakal. Nominálně zůstal ve funkci, ale prakticky byl velení na Filipínách zbaven.

Situace obránců Bataanu se zhoršovala. Zranění, hlad a nemoci vykonaly své. Koncem březma bylo v nemocnici na jižním výběžku poloostrova již 12 500 pacientů. MacArthurovy žádosti o posily zůstávaly bez odezvy. Generál ale nevěřil, že Washington "odepíše" jeho 112 000 mužů - vždyť to bylo o 6000 vojáků více, než zahynulo Američanů v první světové válce. K Bataanu připlulo několik ponorek s léky a zdravotnickým materiálem a to bylo v podstatě vše. Šance obránců Bataanu se vytratily.

Ve středu 11. března 1942 opustil generál MacArthur na rozkaz prezidenta Roosevelta oblíčený Corregidor a 16. března odletěl ze základny Del Monte na Mindanau do Austrálie. V následujících dnech připluly na Filipíny další japonské posily, plukovník Cudži přivezl ze Singapurur dva pluky veteránů z 5. a 18. divize. 14. japonská armáda u Bataanu nakonec zahrnovala 110 000 mužů nejlepších jednotek, měly prý tolik děl, že "by mohly prorazit Maginotovu linii". Nový americký velitel na poloostrově, generálmajor Edward King, měl k dispozici 70 000 mužů na pokraji sil. 3. dubna přiletěl na Filipíny na inspekci sám náčelník generálního štábu generál Cugijama a japonská ofenzíva začala. Východní část filipínsko-americké obranné linie se zhroutila za 24 hodin a 9. dubna generál King kapituloval. Jen na Bataanu padlo do japonského zajetí 36 853 mužů. Generál Wainwright, který převzal po MacArthurovi velení na Filipínách, se zbytkem sil se bránil na Corregidoru.

Japonští vojáci postupně shromáždili všechny zajaté Filipínce a Američany v Mariveles na jižním výběžku Bataanu, celkem jich bylo na 70 000. Jejich přesun do Camp O'Donellu, vzdáleného 165 kilometrů, se proměnil v nepřetržitý řetězec utrpení. V první fázi bataanského pochodu smrti šli zajatci 100 kilometrů pěšky do San Fernanda. Vojáci na vyčerpané muže křičeli japonsky. Ti, kdo okamžitě neuposlechli, byli probodnuti bajonety nebo zastřeleni. Japonci nutili zajatce pít vodu z kaluží, což bylo příčinou infekcí a úmrtí mnoha dalších. Ze San Fernanda do Camp O'Donellu pokračovala přeprava po železnici. Zajatci byli nacpáni do nevětraných vagonů po 100 lidech, ocelové dveře uzamčeny. Stovky nemocných zemřely cestou. Bilance pochodu smrti byla strašlivá - 10 000 mrtvých.

Pevnost Corregidor se stala poslední spojeneckou výspou, odolávající japonskému náporu na jaře 1942. Během dubna japonská děla a letadla vytrvale zasypávala pevnost granáty a pumami. Postupně byly umlčovány obrovské moždíře ráže 256 mm na Corregidoru, 3. května fungovaly již jen tři. O dva dny později 600 japonských vojáků překonalo tříkilometrovou vzdálenost od výběžku Bataanského poloostrova a zachytilo se na ostrově. Generál Wainwright nabídl kapitulaci pevnosti, ale odmítl složení zbraní na celých Filipínách. Na Mindanau, Panay, Leyte a dalších ostrovech totiž ještě operovalo asi 20 000 filipínských a amerických vojáků. Honma dal americkému veliteli 12 hodin na rozmyšlenou a pohrozil odvetou vůči zajatcům. Druhého dne - 6. května 1942 - po pěti měsících boje Wainwright kapituloval.