Znovudobytí Filipín

Palau,Filipíny

Přípravy k invazi

Třebaže MacArthurovy a Nimitzovy síly systematicky rozbíjely vnitřní okruh japonské obrany, počátkem léta roku 1944 ještě nebylo v úplnosti jasné, kam bude směřovat příští velký americký úder. Starý strategický Plán porážky Japonska, schválený Výborem náčelníků štábů na jaře 1943, předpokládal zajištění filipínského Luzonu, jihočínského pobřeží a ostrova Tchaj-wanu (Formosy). Někteří washingtonští stratégové vycházeli ze značně optimistických představ, doporučovali "rychle zadrhnout smyčku kolem hrdla Japonska" tím, že by americké síly obešly Filipíny, provedly útok na Tchaj-wan, ostrovní skupiny Bonnin a Rjúkjú a posléze na Kjúšú v řetězci japonských mateřských ostrovů.

Za situace, kdy na čínské pevnině probíhala velká japonská ofenzíva proti leteckým základnám na jihovýchodě, zatím nebylo možno uvažovat o rozsáhlejších operacích na jihočínském pobřeží. Také pro útok na Tchaj-wan, vehementně prosazovaný především admirálem Kingem, nebyl dostatek sil a prostředků. Nejrozhodnějším oponentem plánů obejít Filipíny byl velitel v jihozápadním Pacifiku generál Douglas MacArthur, někdejší maršál filipínské armády, který v okamžiku pokořující porážky v roce 1942 Filipíncům slíbil, že se vrátí. Jeho argumentace měla v podstatě politický základ. Obejdou-li Američané Filipíny, bude to mít pro americkou pozici na ostrovech negativní psychologický efekt na mnoho let. Povede to nezbytně ke ztrátě prestiže, neboť se do značné míry potvrdí slova japonské propagandy o tom, že Američané nejsou ochotni prolévat za Filipínce vlastní krev - tyto názory generál opakovaně uváděl při prosazování svých plánů útoku na Filipíny. Podle jeho původní představy měly americké síly nejdříve provést invazi na velký ostrov Mindanao na jihu Filipín a posléze zaútočit do středu archipelagu a obsadit strategicky významné Leyte. Rozhodnutí o datu i povaze příštího úderu Američanů přinesla jednání Roosevelta, Nimitze a MacArthura v Pearl Harboru na konci července 1944. Prezident připlul na Havajské ostrovy na palubě těžkého křižníku Baltimore 26. července. Jednání s tvrdohlavým MacArthurem zřejmě nebyla právě snadná. Historikové, kteří straní MacArthurovi, obvykle v dané souvislosti tvrdí, že za těchto jednání generál přesvědčil prezidenta o nutnosti dát přednost útoku na Luzon před invazí na Tchaj-wan. Není to tak docela pravda, protože Roosevelt v této době již byl také spíše nakloněn myšlence útoku na Filipínách. Ostatně podobný názor zastávala i většina amerických vysokých velitelů v Pacifiku. Nakonec i Nimizt přijal MacArthurův argument a 20. prosinec 1944 byl stanoven datem invaze na první cíl, ostrov Leyte.

Od pádu Saipanu, Guamu a Tinianu se stratégové v tokijském Císařském hlavním stanu snažili odhadovat směr příštího amerického útoku. Nakonec vypracovali čtyři operační plány obrany. Krycí název operace ŠÓ (Vítězství) měl působit optimisticky, ale pojetí odpovídalo spíše záměru učinit poslední slavné gesto před porážkou. Plán ŠÓ 1 byl připraven na obranu Filipín, ŠÓ 2 pro Tchaj-wan a ostrovy Rjúkjú, ŠÓ 3 pro jižní a střední Japonsko a konečně ŠÓ 4 pro severní Japonsko a Kurily. Převážil názor, že cílem příštího amerického úroku budou Filipíny a v prostoru tohoto archipelagu bude svedena konečná rozhodující bitva na souši i na moři. Co do povahy šlo vlastně o plán sebezničení. 250 000 vojáků na ostrovech a 50 000 námořníků Spojeného loďstva mělo prodat svůj život co nejdráže.

Filipíny tvoří asi 7100 ostrovů. Dva největší z nich, Luzon na severu a Mindanao na jihu, představují plné dvě třetiny celkové rozlohy. Leyte, ležící uprostřed souostroví, mělo klíčový strategický význam, ať již šlo o polohu či přírodní podmínky vhodné pro vylodění. Japonské velení rozhodlo nerozptylovat jednotky k obraně všech významnějších ostrovů, hodlalo je soustředit především na Luzonu. Po zkušenostech s bombardováním pobřežního pásma na Marianách se Japonci rozhodli pro změnu taktiky. Jejich jednotky neměly klást marný odpor na plážích, ale koncentrovat se mimo účinný dostřel děl válečných lodí a vyčkat situace příhodné k protiútoku. Proto dostal polní maršál Terauči, velitel Jižního uskupení armád (někdy označováno jen jako Jižní armáda), rozkaz připravit obranu ve vnitrozemí. Terauči věřil, že jeho letadla z pozemních základen jsou schopna zničit podstatnou část nepřátelských sil ještě před vyloděním. Jeho názor nesdílel velitel pozemních sil na Filipínách generálporučík Šigenori Kuroda. Koncepce byla podle něj dobrá, ale jak prohlásil, "nelze zvítězit pouhou koncepcí. Slovy není možno potopit americké lodi, což jasně vynikne, srovnáme-li naše letectvo a jejich".

Příslušný rozkaz k přípravě obrany byl předán generálporučíku Sósakuovi Suzukimu, veliteli na Mindanau a Visajanských ostrovech. Ten urychleně přemístil 30. divizi na sever Mindanaa, aby mohla být včas nasazena na Leyte.

Americké invazi předcházela série vzdušných útoků. Od 6. září letouny 38. operačního svazu viceadmirála Mitschera bombardovaly Palauské ostrovy, 9. a 10. září proběhly velké nálety na Mindanao a o dva dny později na Visajanské ostrovy, 21. a 22. září na Luzon. V téže době, 10. září, dostal generálporučík Suzuki zprávu, že se Američané vyloďují u Davaa na jihu Mindanaa. Když byl o tom ujištěn v krátké době podruhé, dal 30. divizi rozkaz přemístit se na jih ostrova, třebaže šlo o falešný poplach.

Tehdy admirál Halsey požádal vrchního velitele v Pacifiku admirála Nimitze o změnu plánu - navrhl upustit od předcházejících operací na Japu, Morotai i Mindanau a doporučil provést nejdříve útok na Leyte. Nimitz návrh tlumočil Rooseveltovi, který právě v kanadském Québecu konferoval s Churchillem. Změna vyžadovala MacArthurův souhlas, ale ten nebylo v daném okamžiku možno získat. Generál se plavil na palubě lehkého křižníku Nashville k Morotai, jednomu z Ostrovů koření, klíčovému bodu na trase postupu mezi Novou Guineou a Mindanaem. Potíž spočívala v tom, že křižník zachovával z důvodu utajení ticho v éteru, a tudíž nebylo možno navázat rádiové spojení. Rozhodnutí zůstalu na jeho náčelníku štábu, generálporučíku Sutherlandovi. Ten usoudil, že MacArthur by urychlení invaze na Filipíny uvítal, a proto vyslovil souhlas s tím, že úrok na Leyte byl proveden o plné dva měsíce dříve, tedy 20. října 1944.

Pokud šlo o ovládnutí předsunutých pozic, MacArthurovi muži se 15. září vylodili na Morotai a za minimálních ztrát zlomili odpor japonské obrany. Zcela opačný charakter mělo dobývání Peleliu, jednoho z Palauských ostrovů, ležících východně od Filipín. Zde měli Japonci posádku 10 000 mužů, která vzdorovala přes dva měsíce. Velitel ostrova plukovník Kunió Nakagawa za asistence zvláštního zmocněnce z palácové skupiny pobočníků generálmajora Kendžiróa Muraie důkladně připravil obranu. V korálovém podloží hlavního horského hřebenu na ostrově byly provrtány tunely a spojovací chodby, po zalití korálů cementem vznikl neobyčejně tvrdý materiál, který dobře odolával dělostřelbě i bombardování. Bylo vypočítáno, že Američané na Peleliu museli v průměru vypálit 1589 nábojů těžkých i lehkých děl, aby dosáhli usmrcení jednoho Japonce. Americká 1. divize námořní pěchoty se pod velením generálmajora Williama H. Rupertuse vylodila 15. září a narazila na tuhý odpor protivníka. Boje o malý ostrov Peleliu se proměnily v jednu z nejurputnějších a nejkrvavějších operací války. Vyžádaly si na americké straně 1121 obětí, kolem 5000 námořních pěšáků bylo zraněno. Nakagawa a Murai se v podzemí drželi sedmdesát dní, až v noci na 25. listopad spáchali rituální sebevraždu. Posledních pět Japonců se vzdalo až 1. února 1945.

Leyte

Americká 7. flotila admirála Kinkaida vylodila 6. armádu generála Kruegera 20. října 1944 na východním pobřeží filipínského ostrova Leyte. O dva dny později, aby stvrdil slib daný roku 1942, přebrodil se a vystoupil na pobřeží generál MacArthur. Japonské válečné loďstvo vyslalo včechny zbývající síly s cílem zničit invazní flotilu. 65 japosnkých a 166 spojeneckých válečných lodí svedlo největší střetnutí v dějinách námořních válek - čtyři střední boje souhrně nazvané "bitva v zátoce Leyte". Americké letouny potopily v Sibuyanském moři bitevní superloď Musaši, ale útočné letadlové lodi admirála Halseye pokračovaly v pronásledování formace letadlových lodí admirála Ozawy, lákavého sousta, které zůstalo po předchozím boji bez jediného letadla. Ozawova mobilní flotila byla zničena v blízkosti mysu Engano, avšak Halseyova nepřítomnost umožnila bitevním lodím a křižníkům admirála Kurity, aby udeřily na invazní loďstvo u pobřeží ostrova Samar. Americké torpédoborce bravurně odvrátily nájezd Japonců a Kurita unikl s vědomím, že by mohl padnout Halseyovy do léčky. Jižní seskupení admirála Nišimury zničil viceadmirál Kinkaid v průlivu Surigao. Odehrálo se tak poslední vzájemné střetnutí bitevních lodí. Japonské Spojené loďstvo ztratilo 4 letadlové lodi, 3 bitevní lodi, 10 křižníků a 11 torpédoborců. Americké ztáty činily 3 letadlové lodi (jedna následkem vzdušných útoků kamikaze) a 3 torpédoborce. Znovudobytí Filipín bylo zaručeno, ale stálo ještě těžké boje na pevnině. Leyte padlo v prosinci za cenu ztráty 16 tisíc Američanů. Americká 6. armáda přistála 9. ledna 1945 na ostrově Luzon, který bránilo 260 000 Japonců, jimž velel generál Jamašita, který doufal, že pokračujícím odporem oddálí invazi do Japonska. Kapituloval až v srpnu 1945. Americké ztráty na Luzonu činily 8000 mrtvých a 33 000 raněných, Japonců zahynulo až 190 000.