Další japonské neúspěchy

Série japonských neúspěchů na Šalomounových ostrovech měla pokračovat. Příští americký úder směřoval proti Nové Georgii, jenž leží severozápadně od Gudalcanalu, zhruba uprostřed archipelagu. Hlavním cílem amerického výsadku bylo letiště v Mundě na jihozápadním výběžku ostrova. Vzhledem k tomu, že bylo velmi nebezpečné plout v pobřežních vodách plných útesů a zrádných mělčin, nemohly se přiblížit velké lodě. Proto se Američané rozhodli nejdříve dobýt sousední menší ostrov Rendova, odkud mohli vést útok na Mundu. Třebaže měl japonský vrchní velitel na Nové Georgii generálmajor Noboru Sasaki k dispozici asi 5000 mužů, nedokázal 30. června 1943 zabránit vylodění amerických sil na pláži Zanana, vzdálené osm kilometrů od Mundy. Císař, tentokrát v rozhovoru s Tódžóem, vyjádřil opět ostře nespokojenost: "Stále opakujete, že císařská armáda je nezranitelnou, ale kdekoli se nepřítel vylodí, prohrajete bitvu. Nikdy jste nebyli schopni odrazit nepřátelské vylodění. Jste to schopni někde učinit? K jakému obratu tato válka spěje?"

První vyloděné jednotky neměly zkušenosti z boje v džungli, terén na ostrově byl krajně neschůdný, a tak Američané nepostupovali příliš rychle. Přesto protiofenzíva připravená generálmajorem Sasakim ztroskotala. U Mundy, podobně jako před časem Mac Arthurovi muži u Buny, narazily americké síly na soustředěnou japonskou obranu. Metodicky vybudovaný systém dokonale maskovaných bunkrů a pevnůstek, hájených úpornými obránci, kteří zřídka ustupovali a nikdy nekapitulovali, byl velmi obtížnou překážkou. Avšak vrchní velitel 14. sboru, generálmajor Oscar W. Griswold, měl k dispozici účinnější prostředky k jejímu překonání. Mohl se spoléhat na podporu dělostřelectva, letectva i torpédoborců kontraadmirála Theodora S. Wilkinsona, významným novým prostředkem byly plamenomety, poprvé v širší míře použité právě na Nové Georgii. Ve čtvrtek 29. července zahájil generálmajor Sasaki ústup, většinu svých jednotek stáhl na nedaleké ostrovy Baanga, Arundel a Kolombangara, kde chtěl vyčkat příchodu posil a znovu zaútočit. Od počátku srpna začala japonská obrana kolem Mundy slábnout, 5. srpna jednotky americké 43. divize základnu obsadily. Den nato skupina torpédoborců fregatního kapitána Fredericka Moosbruggera zničila v zálivu Vella japonský konvoj s posilami. Sasakiho naděje na provedení nového protiútoku se vytratila.

Pokračující neúspěchy stupňovaly v Tokiu nervozitu. Monarcha nebyl spokojen ani s aktivitou válečného námořnictva. Povolal ze základny na Truku velitele ponorkového loďstva, svého bratrance admirála markýze Komacua, aby mu podal zasvěcenou zprávu o situaci. Ten však prohlásil, že Šalomounovy ostrovy nejde hájit. 30. června, v den amerického vylodění na Nové Georgii, odletěl na inspekci do Rabaulu sám premiér Tódžó. Shromážděným frontovým velitelům sdělil nepříznivé zprávy - německo-italské zhroucení v severní Africe uvolnilo Spojencům síly pro Pacifik, předsunuté japonské posádky se musí zajistit z místních zdrojů, zatím není naděje na podstatnější posily a zvýšení dodávek zásob.

V Japonsku byla zesílena mobilizace totálního válečného úsilí. Pokračovala série ekonomických opatření, směřujících k lepšímu využítí zdrojů. Prakticky celý národ byl podřízen vojenské disciplíně, povinností každého se stalo maximálně přispět ke "konečnému vítězství". Do tohoto úsilí se demonstrativně zapojovali i lidé z nejvyšších kruhů. Avšak právě v létě 1943 přišly další pádné důkazy o tom, že karta se definitivně obrátila ve prospěch Spojenců (bitva v Kurském oblouku, vylodění na Sicílii, sesazení Mussoliniho). Japonská výroba byla stále méně schopna zacelit válečné ztráty. Od Pearl Harboru byla potopena polovina předválečného obchodního loďstva Japonska, navzdory obrovskému úsilí byly japonské loděnice s to zacelit tuto ránu sotva ze dvou třetin. Podobná situace vznikla ve výrobě letadel a v dalších odvětvích.

Postavení japonských jednotek v oblasti Nové Guineje a Šalomounových ostrovů se dále zhoršovalo. Generálmajor Sasaki sice soustředil na ostrově Kolombangara na 12 000 mužů, ale jeho představa o znovudobytí Nové Georgie již nebyla reálná. Američané se rozhodli vyhnout úpornému střetnutí s japonským uskupením na Kolombangaře, považovali za výhodnější ji obejít a obsadit ostrov Vella Lavella, kde bylo lepší letiště a japonské oddíly nebly početné. Americké síly na tomto ostrově nenarazily na rozhodnější odpor nepřítele. Během prvních dvanácti hodin po vylodění 15. srpna kontradmirál Wilkinson dokázal na pobřeží vysadit 4600 mužů se zásobami na 15 dnů a potřebnou municí. Generálmajor Sasaki pochopil, že americký postup nezastaví, proto nakonec nechal Kolombangaru evakuovat.

Také na Nové Guineji se stupňoval tlak Spojenců. Náčelník štábu Sugijama doporučil císaři soustředit se na obranu takových klíčových bodů, jako byl Tchaj-wan nebo Filipíny. Navrhoval evakuovat nejen Šalomounovy ostrovy a Novou Guineu, ale dokonce i Rabaul na Nové Británii, Marshallovy ostrovy a Karoliny. Pouze za tohoto předpokladu bude možné znovu soustředit síly a v budoucnu provést protiofenzívu. Hirohito nebyl přístupný této argumentaci, proto nařídil Sugijamovi a náčelníku generálního štábu válečného námořnictva admirálu Naganovi, aby vypracovali důkladnější studii o válečných výhledech. Oba dokumenty byly připraveny do konce roku 1943, jejich obsah byl však ještě pesimističtější než předchozí studie.

Ve středu 11. srpna 1943 se vrátil ponorkou z Německa viceadmirál Naokuni Nómura, někdejší šéf zpravodajské služby válečného námořnictva. Jeho zprávy o zhoršující se situaci Třetí říše nebyly rozhodně povzbudivé. Také snaha uvolnit si ruce v Číně uvázla v písku. 2. září 1943 informoval ministr zahraničí Mamoru Šigemicu trůn, že jednání o míru s Čankajškovými emisary zatím nepřinesla výsledek. Spojenecké vylodění v Itálii a kapitulace Badogliovy vlády 8. září přineslá rázný japonský zásah proti bývalému spojenci. Konference vysokých činitelů 9. září za účasti císaře rozhodla o uzavření italského velvyslanectví v Tokiu, zmrazení všech italských aktiv a internaci Italů v Japonsku. <

V souvislosti přípravami zmenšení a upevnění obranného perimetru 10. září 1943 Hirohito schválil postupný přesun čtrnácti divizí z Číny, Mandžuska a Koreje na Tchaj-wan a Filipíny. Předáci armády se stavěli proti tomuto opatření a tvrdili, že síly na kontinentě takto budou nebezpečně oslabeny. Na Šalomounových ostrovech a Nové Guineji pokračoval spojenecký nástup. Hlavním cílem MacArthurových jednotek na Nové Guineji bylo strategicky důležité Lae, zatímco paralelní úrok na Salamauu byl do značné míry zastíracím manévrem. Po soustředěném náporu amerických a australských oddílů byla na počátku září obsazena Salamaua, 16. září padlo i Lae, 22. září se Spojenci vylodili ve Finschhafenu. V téže době se Halseyho síly připravovaly na vylodění na Bougainvillově ostrově na severozápadním okraji Šalomounových ostrovů. Tato akce by znamenala završení operace CARTWHEEL, kterou si Spojenci hodlali otevřít cestu k ovládnutí Rabaulu, klíčové japonské strategické základně na Nové Británii. Z letišť na Bougainville již mohly stíhačky doprovázet bombardéry startující z Nové Guineje i Mundy k náletům na tuto základnu. Japonci předpokládali, že Rabaul je hlavním cílem Spojenců, proto byli rozhodnuti držet Bougainvillův ostrov co nejdéle. Nový velitel spojeného loďstva admirál Mineiči Koga posílil obranu Rabaulu nasazením strojů z letadlových lodí. Na druhé straně velitel americké 5. letecké armády, generálporučík George. C. Kenney, byl rozhodnut "získat kontrolu ve vzduchu nad Novou Británií, učinit Rabaul pro japonské loďstvo nepoužitelným a zahájit vzdušnou blokádu všech japonských sil v tomto prostoru". Výsledkem byla série úporných leteckých střetnutí, po nichž obě strany obvykle hlásily značné ztráty protivníka a pravidelně své úspěchy přeceňovaly. Těžce byla poškozena letiště i přístavní zařízení v Rabaulu, na druhé straně Japonci byli obranou základny zaujati natolik, že byla poněkud odvrácena jejich pozornost od spojeneckého postupu k Bougainvillovu ostrovu.

Jak se blížila spojenecká invaze, bylo pět japonských letišť na Bougainvillu napadáno spojeneckým letectvem tak vytrvale, že v okamžiku útoku byla nepoužitelná. Předehru představovalo obsazení malých Ostrovů pokladů (Treasury Islands) jižně od Bougainvillu americkými a novozélandskými oddíly 27. října 1943. V téže době se vylodil paradesantní prapor americké námořní pěchoty na Choiseulu, dalším z velkých ostrovů archipelagu. Spojenecký útok na Bougainvillův ostrov začal 1. listopadu 1943 vyloděním v Zálivu císařovny Augusty na západním pobřeží. Tento prostor Američané zvolili proto, že byl vzdálen od nejsilnějších japonských opěrných bodů a terén vyhovoval pro vybudování letiště. Vylodění proběhlo bez větších problémů, japonský odpor byl slabý, do soumraku se na pobřeží dostalo 14 000 mužů 3 divize námořní pěchoty.
     V noci na 2. listopad se viceadmirál Sentaró Omori pokusil zopakovat úspěch viceadmirála Mikawy v bitvě u ostrova Savo. Vyplul k pobřeží jižního Bougainvillu se seskupením čtyř křižníků a šesti torpédoborců, aby doprovázel pět transportních torpédoborců, na jejichž palubách bylo 1000 vojáků určených k likvidaci amerického předmostí. Původně zamýšlel napadnout americké transportní lodi, ale nakonec se v časných ranních hodinách 2. listopadu utkal s 39. operačním svazem kontradmirála Merilla, tvořeným čtyřmi novými lehkými křižníky a osmi torpédoborci. Výsledek této bitvy v zálivu císařovny Augusty měl daleko k někdejšímu Mikawovu triumfu. Omori ztratil lehký křižník Sendai, jeden torpédoborec, další byly vážně poškozeny a v půl čtvrté ráno opustil bojiště. <

Vrchního velitele Spojeného loďstva admirála Kogu tento neúspěch neodradil. Rozhodl se provést úder mnhem většími silami. Ze základny na Truku vyslal do Rabaulu mohutné posily 8. loďstvu. Seskupení sedmi těžkých křižníků, jednoho lehkého a čtyř torpédoborců velel viceadmirál Takeo Kurita. Kryptografové v Pearl Harboru zachytili a dešifrovali Kogovy rozkazy, z nichž vyplývalo, že úkolem Kuritova svazu je napadnout Američany na bougainvillském předmostí. Viceadmirál Halsey se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Neměl k dispozici žádné bitevní lodi ani těžké křižníky, všechna tato plavidla byla převelena do středního Pacifiku v souvislosti s útokem na Gilbertovy ostrovy. Kromě Merillova svazu disponoval ještě 39. operačním svazem kontradmirála Fredericka C. Shermana, jehož jádro tvořily letadlové lodi Saratoga a Princeton. Výsledkem horečných úvah v Halseyho štábu byl nepříliš povzbudivý závěr - chtějí-li Američané zabránit úroku Kuritova svazu, musí napadnou jeho lodi přímo v rabaulském přístavu. Šlo o velmi náročný a riskantní úkol. Letadlové lodi nebyly v podobné akci nasazeny od počátečních střetnutí v roce 1942, nepřítel měl v Rabaulu značné letecké síly. Velitel jihopacifické oblasti však nakonec dal souhlas k této hazardní operaci. "Najisto jsem očekával, že letky budou rozbity na kusy a obě letadlové lodi utrpí škody, nebudou-li ztraceny," vzpomínal později Halsey, pro něhož to byla "nejzoufalejší situace, v jaké se ocitl ve fukci velitele v jižním Pacifiku". Američanům však přálo válečné štěstí. Letadlové lodi skryla clona hustého deště a mraků, navíc je japonští piloti pozorovacíh letounů ohlásili jako křižníky. Na druhé straně nad Rabaulem byla jasná obloha. Z palub obou letadlových lodí odstartovalo 97 strojů k útoku na japonskou základnu. Akci vedl fregatní kapitán Howard H. Caldwell, který uplatnil pozoruhodnou taktiku, jež zaskočila japonské stíhače. Když se americké stroje přiblížily, japonští piloti na ně zprvu nezaútočili a čekali, až budou rozptýleny protiletadlovou palbou do menších skupin. Ale Shermanovi letci udrželi pevnou formaci do poslední chvíle a jejich útok měl potřebný zničující účinek. Těžké křižníky Atago, Maja a Mogami byly vážně poškozeny a na týdny vyřazeny. Američané ztratili jen dvanáct strojů a letadlové lodi se bezpečně stáhly. O pět dní později Shermanovy lodi ve spolupráci s operačním svazem kontradmirála Montgomeryho znovu vyslaly letadla do útoku, během něhož byly poškozeny další japonské lodi. Poškozené japonské těžké křižníky odpluly k opravám na Truk či do Japonska. Navíc Japonci ztratili na zemi 35 a ve vzduchu nad Rabaulem 20 letadel. Nebezpečí útoku na předmostí Američanů na Bougainvillově ostrově minulo. Halseyho síly postupně upevnily své pozice na Bougainvillu, koncem třetího listopadového týdne již byla na ostrově 37. divize pozemních sil v plném stavu, předmostí bylo rozšiřováno do vnitrozemí.
     Během prvních dvou týdnů prosince 1943 dokončil MacArthur přípravy k útoku na Novou Británii, jehož cílem byl mys Gloucester na západním výběžku severního pobřeží a Arawe na jihozápadě. Oba body byly vybrány i s ohledem na to, že Japonci sem mohli jen obtížně přesunout posily. Ve středu 15. prosince 1943 se na Arawe vylodil 112. jízdní pluk pod velením brigádního generála Juliana W. Cunninghama. Zprvu nenarazil na odpor. Situace se zkomplikovala , když si k Arawe proklestily cestu džunglí dva japonské prapory z Rabaulu a koncem prosince zaútočily na Cunninghamovy síly. Nasazením tanků a dělostřelectva byl odpor Japonců u Arawe v půli ledna 1944 zlomen. Za rozbřesku 26. prosince se vylodili veteráni od Guadalcanalu z 1. divize námořní pěchoty u mysu Gloucester. Získání letišť na Bougainvillu a Vella Lavelle, vylodění na Nové Británii, Zelených a Admiralitních ostrovech (únor - březen 1944) znamenalo, že si Spojenci vytvořili všechny požadované předpoklady k útokům na Rabaul. Ovšem v této době přestalo být dobytí této mohutné japonské základny klíčovým cílem. Americký Výbor náčelníků štábů se rozhodl vést hlavní úder proti Japoncům v oblasti středního Pacifiku. Rabaul zůstal do konce války stranou hlavního spojeneckého úsilí.