Guadalcanal

V létě roku 1942 Japonci ovládali prostor sahající od východních hranic Indie až po ostrovy v centrálním Tichomoří a od Aleutských ostrovů až po Šalamounovy ostrovy. Počátkem června se na naléhání Jamamoty pokusilo Spojené loďstvo zničit zbytky amerického námořnictva u ostrova Midway, tisíc mil na západ od Havajských ostrovů, a utrpělo první vážnější porážku. Ale i po ztrátě čtyř letadlových lodí Tichomoří stále ovládalo císařské námořnictvo. Nicméně tento neúspěch způsobil, že se pozornost Japonců obrátila k jižnímu Pacifiku. Novým plánem Japonců byla konsolidace jejich postavení na Šalamounových ostrovech, což je souostroví složené ze sedmi velkých hornatých a džunglí porostlých ostrovů a mnoha menších ostrůvků, které se rozkládá 800 mil jihovýchodně od tehdy hlavní japonské základny v jižním Pacifiku - Rabaulu. Posádka o síle 1500 mužů už obsadila Tulagi, malý ostrov, jenž sloužil Britům jako administrativní hlavní stan. Patnáct mil na jih od Tulagi leží Guadalcanal, jeden z nejjižnějších ostrovů souostroví. Tento devadesát mil dlouhý a patnáct mil široký ostrov s rozeklaným severním břehem a hustě zalesněný je lemován úzkou pobření planinou. Dne 1. července se vylodilo na tomto pobřeží v Lunga Pointu 2000 mužů japonských stavebních jednotek a začali připravovat letiště. Plánovalo se, že letadla letící z Guadalcanalu poskytnou vzdušnou ochranu další fázi japonské expanze - obsazení Nové Kaledonie a Fidži, jež by tak odřízlo proud amerických zásob do Austrálie.

Aniž by to Japonci věděli, jejich činnost bedlivě pozorovala skupina "Coastwatchers" (hlídači pobřeží) - což byli australští a britští farmáři a úředníci, kteří dobrovolně zůstali na území okupovaném Japonci. Na Guadalcanalu jim velel kapitán Martin Clemens. Za několik hodin po vylodění podal americkému hlavnímu stanu v jižním Tichomoří v Nouméi jasný obrázek o japonských záměrech. Americký velitel pro Tichomoří (CINCPAC) admirál Nimitz reagoval s energií sobě vlastní. Dne 7. července nařídil jediné americké jednotce v jižním Pacifiku, která byla považována za bojeschopnou, 1. divizi námořní pěchoty na Novém Zélandu, aby se přepravila na sever a obsadila letiště. Velitel divize generálmajor Alexander A. Vandegrift energicky protestoval. Kromě hrstky délesloužících nižších a vyšších důstojníků se jeho svazek skládal z čerstvých branců, jejichž nezkušenost se ukázala, když se generální zkouška vylodění změnila v chaos. Nimitz nicméně zůstal neoblomný. Kdyby se Japoncům dovolilo dokončit jejich leteckou základnu, strategické perspektivy v jižním Pacifiku by byly špatné.

Dne 26. července 1942 se poblíž ostrova Kora shromáždila dosud vůbec největší úderná jednotka Spojených států v jižním Pacifiku, asi 350 mil jižně od ostrova Fidži - obojživelná úderná jednotka (TF 62) pod velením kontradmirála Richmonda Kellyho Turnera, skládající se z 23 dopravních plavidel s 18 000 příslušníky námořní pěchoty, chráněnými osmi křižníky a patnácti torpédoborci, a z podpůrné jednotky (TF 61) pod velením kontradmirála Fletchera, složené ze tří letadlových, jedné bitevní lodi, šesti křižníků a šesti torpédoborců. O jedenáct dní později, když byla flotila 60 mil na jih od ostrova Guadalcanalu, se TF 61 odpojila a zůstala v otevřených vodách. Mezitím TF 62 spěchala na sever, obeplula mys Esperance, severozápadní bod Guadalcanalu, večer 6. srpna vstoupila do kanálu Sealark, který odděloval severní břeh Guadalcanalu od Tulagi. Asi pět mil západně od ostrova Savo - sopečného kuželu, který se strmě tyčil z kanálu - se TF 62 rozdělila na dvě skupiny: jedna mířila k Tulagi, druhá k Lunga Pointu.

Za rozbřesku se námořní pěšáci z 1. přepadového praporu plukovníka Mika Adsona vylodili na ostrově Tulagi. Bylo to první americké útočné vylodění od roku 1898. Japonský velitel, když viděl velikost americké úderné jednotky, poslal rádiem zprávu do Rabaulu: "Síla nepřátelských jednotek je zdrcující. Budeme bojovat do posledního muže." Držel se dobře. Výrazně posíleným americkým nájezdníkům trvalo tři dny, než zničili japonskou posádku.

Na Guadalcanalu probíhalo vše jinak. Většina 1. divize námořní pěchoty přistála na pobřeží dvě míle na východ od Lunga Pointu krátce po deváté ráno, postoupila na jihozápad k letišti a zjistila, že Japonci uprchli do vnitrozemí. Naštěstí, protože vylodění probíhalo ještě chaotičtěji než praktický nácvik. Zásoby byly shazovány na beznadějně promíchané hromady a muži se potloukali kolem a čekali na rozkazy.

Japonský hlavní stan v Rabaulu se v té době zajímal mnohem víc o jejich invazi na Papuu, ležící 1000 mil na západ od Guadalcanalu, než o cokoli, co se dělo na ostrově. Prostě neměli muže, kteří by mohli podstatně posílit posádku na Guadalcanalu, a ani nebrali hrozbu vážně. Důvěřovali schopnostem svých leteckých a námořních sil odříznout zásobovací cestu americkému námořnictvu, a tak se rozhodli, že se s Američany vypořádají pouze tak, že tam zašlou 5000 mužů detašované jednotky ze 17. armády generála Hjakutakeho, která tehdy měla základnu na ostrově Guam. I když věděli, že to potrvá minimálně deset dní, než se detašovaná jednotka dostane na Guadalcanal, byli si jisti, že do té doby jejich námořní a letecké síly bitvu vyhrají.

Strategie Rabaulu téměř vyšla. Těžké japonské letecké útoky během 7. a 8. srpna stály admirála Fletchera 21 z jeho 99 stíhacích letadel a v noci 8. srpna poslal rádiem Turnerovi zprávu, že stahuje z dosahu své letadlové lodi. Ztráta letecké podpory znamenala, že Turner neměl jinou volbu než stáhnout TF 62. Během večera 8. srpna byly na pláž shozeny zásoby a úderná jednotka se připravila k odjezdu. V 1 hodinu po půlnoci došlo ke katastrofě. Když dorazily do Rabaulu první zprávy o vylodění, jeden křižník a torpédoborec spěchaly na jih. Nyní překvapily Turnerovy křižníky a v prudkém třicetiminutovém boji u ostrova Savo byly čtyři potopeny. Když nastal rozbřesk 9. srpna, věděli muži 1. divize námořní pěchoty, že jsou úplně sami na izolovaném předmostí na břehu, tisíc mil od nejbližší základny Spojenců. Jejich domněle impozantní námořnictvo bylo pryč a nechalo za sebou pouze zbytky a stále ještě hořící trupy křižníků. Pro mnohé se situace velmi podobala té, které musely čelit MacArthurovy obležené jednotky na Bataanu o čtyři měsíce dříve (dobytí Filipín). Rozhodný japonský pozemní útok v této době by zcela určitě vedl ke zničení předmostí. Namísto toho Japonci omezili svou činnost na letecké nálety a ostřelování z lodí. I to bylo dost nepříjemné, ale poskytlo to Vadegriftovi čas vybudovat hranici opevnění se středem na Lunga Pointu, asi tři míle široké a tři hluboké, které v sobě uzavíralo letiště. Ženisté usilovně pracovali na dokončení ranveje, nyní pojmenované Henderson Field po hrdinovi od Midwaye. Dne 20. srpna přiletělo na právě dokončené letiště jedenatřicet letadel sboru námořní pěchoty - dvanáct střemhlavých bombardérů Dauntless a devatenáct stíhacích letounů Wildcat, která zmenšila pocit izolace námořních pěšáků a umožnila jim bránit se.

Námořní pěšáci už zjistili, že mají na ostrově přátele. Z džungle se vynořil kapitán Clemens a jednotka policejního sboru ze Šalomounových ostrovů s přesnými zprávami o topografii ostrova a o japonských pozicích - byly to první zpravodajské informace, které Vandegrift obdržel. Dne 19. srpna jeden z konstáblů, Jacob Vouza, při hlídání na východě od obranného opevnění narazil na velkou jednotku Japonců. Byl mučen, naražen na bajonet a ponechán svému osudu, ale podařilo se mu doplazit zpátky na předmostí se zprávou, že se chystá útok.

Vouza narazil na předvoj o síle 800 mužů z detašované jednotky z ostrova Guam, jež se vylodila z torpédoborce 18. listopadu. Jejich velitel, plukovník Kjanoó Ičiki, byl arogantní a svéhlavý důstojník, který věřil tomu, že i malý počet odvážně vedených Japonců může porazit mnohonásobnou převahu bílých vojáků. Místo aby počkal na zbytek detašované jednotky, rozhodl se zaútočit. Během večera 20. srpna jeho jednotky pronikly přes kokosovou plantáž až na východ ochranného opevnění námořní pěchoty. V 1.20 hodin po půlnoci dne 21. srpna vyrazily ze stromoví a hnaly se k zákopovým otvorům přes písečný břeh při ústí řeky Tenaru. Předem varovaní Američané je kosili kartáči ráže 37 mm a palbou z kulometů. Za rozbřesku námořní pěšáci v protiútoku chytili Ičikiho a jeho muže na kokosové plantáži. Střemhlavé bombardéry Dauntless z Hendersonu znovu pročesávaly celou oblast a pak nastoupily tanky Stuart námořní pěchoty a drtily Japonce pod svými pásy. "Zadní část tanků," zaznamenal si Vandegrift,"vypadala jako mlýnky na maso." Na konci dne bylo mrtvých 800 Japonců a 35 Američanů.

Tato akce, kterou Američané nazvali bitva u Tenaru, konečně přesvědčila hlavní stan Japonců, že na Guadalcanal budou muset poslat výrazné posily. Také americké vrchní velení si uvědomilo, že 1. divize námořní pěchoty bude potřebovat velké posily, pokud má udržet své nejisté předmostí. Guadalcanal se nyní stal vírem, jenž do sebe vtahoval všechny dostupné japonské a americké vojáky a materiál v jižním Pacifiku - chystala se vyčerpávající opotřebovací válka. Protože Američané kontrolovali Henderson Field (30. srpna už odtud vzlétlo víc než šedesát letadel), měli pod kontrolou vody kolem Guadalcanalu ve dne a mohli tak poskytovat úkryt pro vlastní zásobovací konvoje. Japonci byli nuceni doplňovat zdroje v noci. Od 22. srpna prováděli noční plavby úžinami Šalomounových ostrovů, aby na otevřených plážích vysadili muže a zásoby, rychlé dopravní lodě a torpédoborce "tokijského expresu" admirála Raizóa Tanaky. S cílem odříznout si vzájemně zásobovací trasy Američané a Japonci vybojovali mezi 22. srpnem a 30. listopadem celou řadu složitých a krvavých námořních a leteckých bitev. Některé, jako například bitva u východních Šalomounových ostrovů (22. - 25. srpna) a bitva u ostrovů Santa Cruz (26. a 27. října), byly rozsáhlé boje mezi letadlovými loděmi, protože Jamamoto se pokoušel nalákat Američany do bitvy ničivé svým pojetím. Jiné, jako třeba bitva u mysu Esperance (11. - 13. října) a bitva u Tassafarongy (30. listopadu), byly omezené srážky mezi flotilami během noci. Americké a japonské námořní ztráty byly zhruba stejné, ale americké loděnice mohly ztráty nahradit, zatomco japonské nikoli.

Klíčem válečného tažení se stala kontrola letiště Henderson Field. Všechen pozemní boj sledoval dosažení tohoto cíle - Japonci se buďto museli ranveje zmocnit, nebo jej vyřadit z činnosti, zatímco Američané jej potřebovali udržet za každou cenu. Mezi 22. srpnem a 12. zářím posílily Tanakovy noční konvoje japonskou posádku na Guadalcanalu na 5200 mužů. Mezitím Vandegrift zahájil dravé průzkumy. Počátkem září zprávy Clemensových zvědů o mocném japonském soustředění na jih od předmostí způsobily, že Vandegrift pozastavil průzkum a soustředil se na posílení obranného opevnění. Dne 10. září převelel z Tulagi Edsonovy Raiders (nájezdníky) a rozmístil je na nízkém hřebenu na jihovýchodě letiště, naproti japonským pozicím, tak jak byly v průzkumu hlášeny.

Nájezdníci nemuseli čekat dlouho. Ve 22 hodin večer 12. září japonský křižník a tři torpédoborce začaly ostřelovat jihovýchodní stranu opevnění a o dvacet minut později se vyřítilo z džungle 2000 Japonců. Nájezdníci, kteří byli zakopáni na úpatí hřebenu, je přivítali soustředěnou palbou a pak ustoupili na sever výše po svahu. Během následujícího dne se zakopali a položili ostnatý drát. V půl sedmé večer Japonci přišli znovu. Už jenom pouhá početní převaha přemohla Edsonovo pravé křídlo. Někteří se hnali podél americké linie, jiní se snažili dostat na letiště. Tři Japonce, kteří vtrhli do Vandegriftova velitelského bunkru, zastřelili generálovi pobočníci. Někteří z Američanů neměli daleko k panice, ale povzbuzoval je Edson s pokřikem námořní pěchoty: "Chcete žít navěky?" Přitahoval palbu dělostřelectva blíž a blíž k vlastním pozicím, dokud nepřešla jako stěna mezi jeho mužstvem a Japonci. Za rozbřesku se ukázal rozsah krveprolití. Víc než 600 Japonců leželo na hřebenu, který už námořní pěšáci přezdili "Krvavý", a 500 dalších bylo zraněno nebo pohřesováno. Američané také utrpěli těžké ztráty - 260 mrtvých nebo zraněných - ale udrželi své pozice.

Přes toto vítězství nebylo Vandrgriftovo postavení vůbec záviděníhodné. Japonci neúnavně v noci ostřelovali z lodí a během dne se přes ochranou clonu stíhacích letounů Wildcat stále ještě dařilo dostávat japonským bombardérům. Těžké deště, které začaly 1.října, naplnily zákopy a zvýšily tak ještě nepohodlí námořní pěchoty. Mezitím se Japonci připravovali na provedení dalšího útoku. Dne 9. října přistál na Guadalcanalu generálporučík Harukiši Hjakutake, velitel japonské 17. armády, spolu s velkou částí své 2. divize, praporem středních tanků a plukem houfnic ráže 150 mm, které brzy začaly ostřelovat předmostí na pláži. O čtyři noci později bitevní křižíky Kongó a Haruna, které vypluly z Lunga Pointu, vypálily na Henderson Field za pouhé dvě hodiny 918 granátů ráže 14 palců. Za rozbřesku připomínala letištní dráha měsíční krajinu - polovina letadel námořní pěchoty byla zničena, a i když bylo zabito pouze 41 mužů, stovky se jich potloukaly kolem, protože se staly obětí extrémního "bitevního šoku". V následujících dvou nocích japonské křižníky vypálily dalších 2000 granátů. Jamamotovy lodě se nyní přesunuly do vod jižních Šalamounových ostrovů, aby přinutily bojovat americké válečné námořnictvo, zatímco Američany začaly obléhat Hjakutakeho jednotky o síle 20 000 mužů.

Na rozdíl od primitivních frontálních úroků, jež způsobily katastrofu v bitvách u Tenaru a na Krvavém hřebenu, Hjakutake se chystal použít úskoku. Tanková a pěší jednotka pod velením generálmajora Tadašiho Sumijošiho měla udeřit na západní straně opevnění přes řeku Matanikau a odpoutat pozornost Američanů, zatímco hlavní úderné jednotky pod velením generálporučíka Masaa Marujamy se budou pohybovat po trase v džungli kolem předmostí na pláži a udeří z jihu. Naštěstí pro Američany Marujamův postup zadržela hustá džungle a Marujama naléhal na odklad akce. Hjakutake souhlasil, ale jeho rozkaz na posunutí akce se nedostal k Sumijošimu. Za východu slunce 23. září Sumijošiho tanky vyjely na písečný pruh u ústí řeky Matanikau a byly rozdrceny koncentrovanou palbou protitankových děl ráže 37 mm námořní pěchoty. O pět hodin později zaujímaly konečně Marujamovy jednotky své postavení mírně na východ od Krvavého hřebene. V 11 hodin zaútočily v oslepujícím dešti.

Zteč byla vedena 29. plukem plukovníka Tošariho Šojiho a podařilo se prolomit americké obranné opevnění. Při útoku na severu předmostí přecházeli vojáci přes plochou travnatou plošinu. Šoji v extázi poslal rádiovou zprávu, že dobyl Henderson Field, a na své lodi dál na severu Jamamoto zajásal a nařídil, aby se jeho flotila přiblížila ke Guadalcanalu. Ale Šoji nebyl na Henderson Fieldu. Mezi jeho jednotkami a letištěm byl ještě jeden hřeben - a tento hřeben 7. pluk námořní pěchoty bránil zuby nehty. Po celou noc zuřil neúprosný boj muže proti muži a za rozbřesku Marujama stáhl své jednotky a zanechal za sebou 900 mrtvých. Po celý den japonské letectvo zasypávalo palbou a bombami tento hřeben a v intervalech mezi nálety se k zemi snášely s jekotem houfnicové granáty ráže 150 mm. Byla neděle - které se později v celém sboru námořní pěchoty začalo říkat "zákopová". Za setmění Marujamovi muži zaútočili znovu a opět byli odraženi. Za úsvitu 26. října už toho měl Marujama dost a stáhl se do džungle, když za sebou zanechal 3500 mrtvých.

Hjakutake byl zklamán tímto zvratem, ale ještě se nevzdal naděje. Rozhodl se povolat 11 000 mužů své veteránské 38. divize k posílení 30 000 Japonců, kteří tehdy byli na ostrově, a rozdrtit předmostí pouhou početní převahou. Pokus o dopravu těchto jednotek na ostrov však skončil strašnou námořní bitvou u Guadalcanalu, již admirál Richmond Kelly Turner popsal jako "nejlítější námořní bitvu, která kdy byla vybojována". Bitevní lodě pálily na téměř vodorovný hřeben, ale bitvu rozhodlo americké letectvo, jež získalo převahu ve prospěch Američanů. Konvoj přivážející 38. divizi byl prakticky zničen a na ostrov se dostalo pouze asi 2000 mužů. Pro Japonce bylo ještě horší to, že bitvou Američané získali kontrolu nad mořem u jižních Šalomounových ostrovů jak ve dne, tak i v noci. Japonci si nyní uvědomili, že měli 30 000 mužů na tropickém ostrově, který nemohli přiměřeně zásobovat. Tanakovy torpédoborce sice stále ještě projížděly v noci kolem pobřeží, ale už nemohly riskovat, že zastaví vyloďování zásob - namísto toho je Japonci vrhali zapečetěné v bubnech přes palubu v naději, že některé z nich se vyplaví na břeh. Téměř nepřetržitý déšť ohlásil příchod malárie, přičemž tuto nemoc brzy doplnila horečka dengue a amébovitá úplavice. Počátkem prosince se rozšířila také podvýživa a do poloviny prosince začali Japonci ve velkých počtech umírat.

Námořní pěšáci také trpěli, ale přitom měli poměrně plné žaludky a malárii drželi pod kontrolou do určité míry díky novému léku - atabrinu. Hlavním rozdílem však bylo, že nemocné příslušníky námořní pěchoty šlo evakuovat vzduchem - do konce listopadu z 8580 Američanů, kteří byli od začátku kampaně hospitalizováni, 3919 přepravili letecky na Novou Kaledonii. Počátkem prosince byla celá 1. divize námořní pěchoty evakuována po moří - z ní asi jedna třetina mužů byla z lékařského hlediska neschopna služby - a nahradila ji 2. divize námořní pěchoty a divize Americal námořní pěchoty, vytvořená z armádních jednotek, které byly posádkou na Nové Kaledonii. Vyčerpaný Vadegrift také odjel a předal velení armádnímu důstojníkovi generálporučíku Patchovi. Japonská zpravodajská služba informovala vrchní velení o těchto změnách a Tokio vědělo, že jeho vlastní zesláblé jednotky nemohou čerstvým americkým vojákům odolávat. Císařská konference 31. prosince dospěla k jedinému možnému rozhodnutí: i když to bylo mimořádně riskantní, je nutno všechny jednotky evakuovat v noci.

Počátkem ledna roku 1943 zaháněly čerstvé Patchovy divize Japonce vytrvale směrem na západ k mysu Esperance. Japonci, i když byli na dně sil, houževnatě odporovali, ale protože měli v úmyslu provést evakuaci z tohoto mysu, před Američany ustoupili. V sedmi nocích po sobě, od 1. do 7. února, zachránily rychlé konvoje torpédoborců 13 000 Japonců z otevřených pláží - což byla nejobratnější evakuace od doby, kdy Britové odjížděli z Gallipoli o dvacet šest let dříve. Ale Japonci za sebou nechali 25 000 mrtvých. Ztráty Američanů byly jen 1592 mrtvých a 4300 zraněných. Jakékoli zdánlivě logické zdůvodňování nemohlo zastřít skutečnost, že Japonci utrpěli velkou porážku.

Na rozdíl od podivného amerického vítězství u Midwaye, vyčerpávající opotřebovací boj o Gudalcanal otestoval nejen americké a japonské ozbrojené síly, ale také ekonomiku a společnost, která stála za nimi. Byl to právě tenhle druh bitvy, o němž Jamamoto doufal, že k němu nedojde při útoku na Pearl Harbor, protože věděl, že v jakémkoli střetu jen pouhé síly musejí Američané vyhrát. A to se také ukázalo. Bezprostředně po bitvě u ostrova Savo by Japonci bývali mohli zničit předmostí, pokud by na ně vrhli dostatečné síly. Zdržení dalo Američanům čas připravit obranné postavení a poté se už japonské útoky rozbíjely na stále silnější obraně. Dobytí Guadalcanalu bylo klíčové pro znovudobytí Šalomounových ostrovů, které zase umožnilo izolaci Rabaulu a nakonec i znovudobytí Filipín. Od 7. února roku 1943 byla inicativa v tichomořské válce jasně na straně Američanů.