Tannenberg

Ještě nápadnější příklad ofenzivy, která špatně skončila, byl počáteční ruský nápor na západ v srpnu a září 1914. Vědomé riziko Schlieffenova plánu poskytlo Rusku šanci zaútočit na Německo. Rusové této možnosti využili a v počáteční fázi operace, mezi 17. a 22. srpnem, dvě ruské armády postoupily do Východního Pruska. 1. ruské armádě na severu velel Paul Rennenkampf a 2., na jihu, Alexandr Samsonov. Ruský postup vedl velitele 8. armády Maxe von Prittwitze k úvaze o všeobecném ústupu až na Vislu.

Při pomyšlení na ústup došle Moltke k závěru, že Prittwitz musí být sesazen. Byl nahrazen dvěma muži, kteří měli později řídit celé německé válečné úsilí. Byli to Paul von Hindenburg, sedmašedesátiletý generál ve výslužbě, a Erich Ludendorff, devětačtyřicetiletý důstojník, který se vyznamenal v bitvě u Lutychu 8. srpna. Ve skutečnosti Ludendorff řídil vojenské operace pod Hindenburgovým dohledem. Tito dva muži si získali reputaci tím, že koncem srpna 1914 v bitvěu Tannenbergu, jehovýchodně od Gdaňska, uštědřili ruské armádě strašnou porážku. u Tannenbergu obránce přelstil a porazil v boji útočníka, který měl početní převahu. Podobnost s bitvou na Marně je bližší, než si byli Němci ochotni připustit.

Přesnější by bylo připsat vítězství nikoliv Hindenburgovi či Ludendorffovi, ale málo známému štábnímu důstojníkovi Maxi Hoffmannovi, který naplánoval mistrovský úder dávno před Prittwitzovým propuštěním. Jeho plán eliminoval početní převahu ruských armád (měly 21 pěších divizí proti 11 německým) tím, že převedl německé síly, které stály proti Rennenkampfově 1. ruské armádě na jih proto Samsonovově 2. armádě. Mezi 26. a 30. srpnem sklapl Ludendorff pas, do níž se Samsonovova armáda dala snadno vlákat. Pro Rusy všechno skončilo špatně. Jejich zásobovací systém se zhroutil, jejich pěchota byla vyčerpána dlouhými pochody a polomrtvá hlady. Důstojníci nebyli s to rozluštit kódované zprávy, a tak byly předávány v otevřené řeči. Němci je snadno zachytili, a proto znali pozice i záměry svého protivníka.

Naopak ruské nejvyšší velení nemělo ani ponětí, co Němci zamýšlejí, až do chvíle, kdy už bylo příliš pozdě. Samsonov věril, že Němci ustupují a neochvějně postupoval proti celé německé armádě. Rennenkampf byl zcela zmaten nepolapitelností nepřítele, který jako by mu mizel před očima. Podobně Žilinskij, vojenský velitel severozápadní oblasti Ruska, měl k dispozici nejméně šest divizí v záloze, ale nikdy je nezapojil do akce.

Výsledek byl pro Rusy katastrofální. Samsonovova armáda byla zničena a on sám spáchal sebevraždu. Němci zajali přes 100 tisíc mužů a ukořistili 500 děl. Během dvou týdnů, po sérii srážek známé jako bitva u Mazurských jezer, byla také Rennenkampfova armáda zahnána zpět za hranice.

Na jiných místech východní fronty byla situace ještě zmatenější. Rakouská armáda se v polovině srpna vydala na "trestnou výpravu" proti Srbsku. Dobyla Bělehrad, ale pak byla opět vytlačena a utrpěla těžké ztráty, odhadem až 200 tisíc mužů. V bitvě u Lvova 8.-12. září podlehli Rakušané skupině ruských armád, která okupovala velkou část Haliče (polsko-ukrajinsko-židovské provincie Rakousko-Uherska). Až do konce roku 1914 pokračovbaly v Polsku nerozhodné, ale krvavé boje mezi centrálními mocnostmi a Ruskem. Výsledek války na východě zůstával stejně nejasný jako na západě.