Schlieffenův plán

Od Schlieffenova plánu k Marně

Tyto pojmy se staly symbolem prvního velkého tažení první války, vpádu německé armády do Belgie a Francie v srpnu až září 1914. Plán německého generálního štábu sledoval strategický cíl vyřadit Francii dříve, než bude Rusko schopno ovládnou východní Německo. Němci přijali riziko počátečního ruského postupu na západ a francouzského útoku v Alsasku a Lotrinsku jen proto, aby si uvolnili pět armád (3/4 všech německých sil) ke gigantickému průniku na západ přes Belgii a Lucembursko, po němž by následoval obrat na jih do Francie. Celá operace měla trvat přesně 42 dní. To byl Schlieffenův plán, hazardní pokus německé armády vyhrát válku jedním úderem. Byl vypracován v letech 1897 až 1905 Alfredem von Schlieffenem, náčelníkem německého generálního štábu v letech 1891-1906. V několika následujících letech byl modifikován a nakonec uskutečněn Schlieffenovým nástupcem generálem Helmutem von Moltkem v srpnu 1914.

Německá mobilizace byla 1. srpna 1914 v plném proudu. Mezi 1. a 3. srpnem německá 4. armáda obsadila Lucembursko, následujícího dne čelní jednotky vstoupily do Belgie. Pevnosti kolem Lutychu zdržely postup 2. armády, ale po jedenáctidenním obléhání se město 16. srpna vzdalo.

Francouzská armáda pod velením generála Joffra neměla ani tušení o skutečných úmyslech nepřítele. Francouzi pochpitelně měli vlastní předem připravený sobor operací: Plán XVII. Byl to úder východním směrem do Alsaska a Lotrinska (které byly okupovány Německem ve válce roku 1870). Tento postup byl přesně to, co Němci chtěli, protože tím Francouzi oslabili své linie na severu, v místech, kde se Němci rozhodli udeřit. Realizace Plánu XVII znamenala úplnou a kravou porážku. Mezi 10. a 28. srpnem odrazili Němci opakované francouzské útoky na východě, zatímco na západě zahájili klíčovou operaci svého tažení.

Celkem se německého vpádu účastnilo pět armád, nejdůležitější z nich však byla první, pod vedením Alexandra von Klucka. Jeho síly (zpočátku 320 tisíc mužů) se nacházely na vnějším okraji oblouku německé fronty, a proto musely překonat větší vzdálenost než ostatní. Kluckovi vojáci překročili belgické hranice 16. srpna a o čtyři dny později vstoupili do Bruselu. Pak se německé armády obrátily na jih a kolem 29. srpna v úspěšných operacích u Monsu, Le Cateau a Charleroi přinutily k ústupu francouzskou armádu i mnohem méně početné jednotky britského expedičního sobru, britského příspěvku k obraně Belgie a Francie, kterému velel sir John French.

Ústup je z vojenského hlediska jeden z nejnebezpečnějších manévrů: fakt, že se vůbec zdařil, patřil k zázrakům první světové války. Začátkem září vytovořili Spojenci novou obrannou linii na levém břehu Marny: sahala od města Meaux nad Paříží až k 260 km vzdálenému Verdunu na řece Máse.

Spojenecké protiútoky, známé jako 1. bitva na Marně, mezi 5. a 10.  zářím zadržely početnější německé armády, přinutily je k tomu, aby se na severním (pravém) břehu přeskupily, a tak pohřbily Schlieffenův plán. Zrodila se první světová válka.

Zhodnocení Schlieffenova plánu

Zda se Schlieffenův plán vůbec mohl zdařit, je jednou z nejvášnivěji diskutovaných otázek vojenských dějin. Kritici Moltkeho strategie se obvykle soustřeďují na fakt, že jeho pravé křídlo (původně nahoře na severu) nebylo osmkrát silnější než křídlo levé, jak si Schlieffen vymínil. Bylo silnější jen třikrát. Také se táží, zda bylo moudré při obchvatném útoku obejít Paříž ze severu a východu spíše než z jihu a západu. Poukazují při tom na vytvoření 48 km široké mezery mezi německou 1. a 2. armádou jako na osudný omyl, který vedl k porážce Němců na Marně.

Tato "kdyby" však ignorují tři základní problémy, které od začátku odsuzovaly Schlieffenův plán k nezdaru. První z nich se týká lidské vytrvalosti, druhý zásobovacích obtíží, třetí problému spojení. Schlieffenův plán nebral v úvahu mezi fyzických možností jednotlivého vojáka a meze možnosti systému, který zásoboval a řídil armádu.

Za prvé: vojáci německé 1. armády museli denně urazit 30-40 km. Není divu, že začátkem září bylo mnoho jednotek prostě vyčerpáno a jiné byly redukovány na 50 % své počáteční síly. Za druhé: zásobovací trasy byly vedeny tak, že i kdyby Němci bitvu na Marně vyhráli, téměř jistě by nemohli postupovat dál. Za třetí: průběh operace byl tak rychlý, že systém spojení mezi frontou a a nejvyšším velením, které bylo umístěno v Lucembursku, 240 km daleko, prostě zaostával. A tak Moltke nemohl získat dost informací, aby mohl tažení řídit. Klíčové rozhodnutí odklnit německé pravé křídlo z jeho původní trasy k řece Aisně ve skutečnosti 9. září neudělal Moltke, ale štábní důstojníci 1. a 2. armády a podplukovník Richard Hentsch, vyslaný svým velitelem, aby zjistil, co se děje. Lidem na nejvyšších místech, kteří potřebovali znát situaci, prostě zakryla bojiště mlha války. Zhroucení velkého německého plánu, jak vyhrát válku za několik měsíců a zopakovat tak velklepý úspěch z let 1870-71, nebylo zaviněno lidským omylem. Německá armáda se prostě pokoušela o nemožné.