Příčiny německé porážky

Dodnes není jednoznačné, proč německá armáda v listopadu 1918 kapitulovala. Adolf Hitler tvrdil, že vojáci byli zrazeni zrádci v zázemí. Klíčové důvody je však třeba hledat jinde.

Hazardní útok německé armády v březnu 1918 byl opravdu aktem zoufalství. Ačkoliv využila jednotky vyvázané z ruské fronty, kde už utichly zbraně, německá armáda v okamžiku, kdy dosáhla nejzazšího bodu svého postupu v létě 1918, už prostě neměla zálohy. Když pak vojska Dohody přešla do protiútoku, německé jednotky, s nimiž se střetla, byly vyčerpané, špatně zásobované a přesvědčeny, že jim slibované vítětství proklouzlo mezi prsty.

Dohoda konečně prokázala v boji svou zničující materiální převahu. Symbolem tohoto rozdílu mezi oběma bojujícími stranami se stal tank, poprvé Brity ve větším počtu nasazený v bitvě u Cambrai v listopadu 1917. O půl roku později se dohodové armády naučily těžit z výhod obrněnců, jejichž vývoj německá armáda nepochopitelně zanedbala. Za dohodové protiofenzivy v červenci a srpnu 1918 byly tanky nasazeny v plné síle a používány koordinovaně s pěchotou, dělostřelectvem a letectvem. Tak byla ustupující německá armáda pod neustálým tlakem. Poprvé po čtyřech letech se fronta dala do pohybu a boj bez přestávky neposkytoval obráncům šanci zastavit se, přeskupit síly a provést protiútok.

Ztráty byly na bou stranách těžké, ale německé už nemohly být nahrazeny. Právě tato kombinace rychle slábnoucích zdrojů mužů, materiálu a morálky učinila německé porážky v roce 1918 tak závažnými a rostoucí americkou přítomnost tak hrozivou.

Navíc v době, kdy německé armády na západě byly zastaveny, stávala se kritickou situace na domácí frontě. V březnu 1918 byl v očekávání vítězství na západní frontě obnoven "hradní mír" neboli politické příměří z roku 1914. Strádání a obavy předcházejících tří let byly zatlačeny do pozadí poslední vlnou společenské solidarity a vlastenectví. Jakmila se však počáteční "vítězství" změnilo ve všeobecný a nepochybný ústup, nálada na frontě i v zázemí se prudce změnila.

Dělicí čára mezi frontou a zázemím ostatně nebyla ostrá. Na frontu stále proudili noví povolanci a nepřetržitý proud raněných vracejících se do Německa ohlašoval to, co většina lidí věděla, ale radši si nepřipouštěla: s válkou je to špatné. Vojáci nebyly ušetřeni nedostatku potravy, za liniemi kvetl černý trh a šmelina. A tak když se březnový postup změnil v srpnu a září v ústup, vojáci a jejich rodiny doma si začali klást otázku, co dobrého jim může přinést pokračování ve válce, která se už nedá vyhrát.

Srpnem 1918 počínaje dostávalo německé vrchní velení vzrůstající počet závažných zpráv o tom, že se vojási masově vzdávají, a o úpadku morálky. Bylo to konfrontováno s jevem, který by se dal označit za stávku vojáků proti válce. Totéž bylo hlášeno ze zázemí. Ústup německé armády naplňoval civilisty beznadějí a obavami z režimu, který je zavedl do slepé uličky.

To vše se zběhlo současně s kapitulací spojenců Německa. V září a říjmu se zhroutila jak bulharská a turecká, tak rakousko-uherská armáda. Teprve tehdy se Ludendorff vzdal naděje na úplné vítězství. Jeho cílem se teď stalo udržet armádu pohromadě a zbránit nepříteli, aby vstoupil na německé území. Neměcká armáda přes to vše dosud nebyla zlomena, ustoupila, ale dosud byla schopna způsobit postupujícím vojskům Dohody značné ztráty. Dokonce ještě v říjnu 1918 si Ludendorff zahrával s myšlenkou pokračovat v boji. Odpor by přinejmenším pomohl zastavit šíření "bolševismu" v Německu.

Tyto velikášské představy o posledním gestu nebyly ničím jiným, než fantazmagorií. Každý, kdo měl oči k vidění, viděl, že je po válce a další prolévání krve že nemá smysl. Ludendorff 26. října odstupil, císař abdikoval o čtrnáct dní později. 11. listopadu bylo vyhlášeno příměří na západní frontě, kde koneckonců válka musela skončit.