Vznik ČSR a jiných států

Potlačené národy v Evropě chtěly války využít k svému osvobození. Hned zpočátku se v Haliči organizovaly polské legie proti Rusku. V listopadu roku 1916 byla formálně vyhlášena samostatnost polského státu. Stalo se tak podle německo-rakouských zájmů. Polští předsta- vitelé usilovali o nezávislost i po boku Dohody. V Irsku, přes počáteční sympatie k Dohodě, převládla snaha nacionalistů o využití britských válečných obtíží pro získání irské nezávislosti. V dubnu roku 1916 získali nacionalisté pozice v Dublinu a vyhlásili Irskou republiku. Po týdenních bojích bylo povstání potlačeno a jeho vůdcové popraveni. V polské otázce nastal obrat, když ruská Prozatímní vláda uznala nezávislost Polska (v březnu 1919). Dohodové mocnosti přijaly zásadu nezávislého a sjednoceného Polska. V srpnu 1917 v Lausanne byl vytvořen Polský národní výbor se sídlem v Paříži, který byl Dohodou uznán za představitele polského národa.

Posilou pro dohodové země bylo protirakouské hnutí národů habsburské monarchie, především Čechů a Jihoslovanů. Již v prvním období války přebíhali čeští a slovenští vojáci a posléze i celé české jednotky nebo jejich části na ruské frontě k „nepříteli". Od roku 1915 působil v (Paříži' Československý zahraniční komitét v čele s T. G. Masarykem, Ed. Benešem a M. R. Štefánikem, který byl posléze (v únoru 1916) přeměněn na Československou národní radu. Jejím hlavním cílem bylo sjednotit zahraniční odboj a získat souhlas západních velmocí se zřízením "samostatného státu po válce. Na jaře bylo za tímto účelem zahájeno 'budování československých legii v Rusku (60—70 tisíc mužů), později i na italské (20 tisíc mužů) a francouzské (10 tisíc mužů) frontě. Po vystoupení československých legií proti sovětské vládě (v květnu 1918) byly naše jednotky uznány za součást dohodových armád a Československá národní rada za oficiálního představitele budoucího státu. Národní radu uznala v červnu 1918 Francie, v srpnu Británie a konečně v září USA.

Československý odboj získal významnou podporu u českých a slovenských krajanských spolků v Rusku, ve Francii, zejména však v USA. V zahraničí tehdy žilo téměř 2 milióny Čechů a Slováků. Představitelé českých a slovenských organizací v USA podepsali 30. 5. 1918 s T. G. Masarykem ^Pittsburskou dohodu, která schvalovala spojení Slováků a Čechů v samostatném státe," v němž mělo mít Slovensko vlastní administrativu a vlastní sněm. Konkretizace podoby státu byla však ponechána na rozhodnutí právoplatných zástupců obou národů v novém státě.

Obtížnější pro českou protirakouskou politiku bylo prosadit se doma. Veškerá hnutí proti válce a proti monarchii byla ostře stíhána. Když v roce 1916 zemřel císař František Josef I. a na trůn nastoupil jeho synovec Karel, nastala jiná vnitropolitická situace. Zatímco německá nacionalistická politika v Rakousku se připravovala změnit Předlitavsko na další německý stát v rámci širšího plánu německé střední Evropy, česká politika se dlouho nevymaňovala z pasivity a nenacházela proti tomu obranu.

Výrazem změněné mezinárodní situace v roce 1917 byl Manifest českých spisovatelů i května téhož roku, který obsahoval požadavek federalizace říše a autonomie českého státu, do něhož zahrnoval i Slovensko. Odpor obyvatelstva proti katastrofálním životním podmínkám, proti válce a za sebeurčení národů se projevoval ve vlně stávek, demonstrací, hladových bouří. Od poloviny ledna 1918 se prosadila nejsilnější vlna stávkového hnutí, prohluboval se rozklad armády v otevřených vzpourách v Koloru, Trenčíně, Rumburku, Kragujevaci. Možnost spolupráce s vládou se rozplývala. Přísaha představitelů kulturního a politického života, přednesená v dubnu 1918 Aloisem Jiráskem v Obecním domě, dokládá již rozchod s monarchií. Demonstrace l. máje ukázaly, že dochází ke spojení úsilí o národní osvobození s požadavky socializace společnosti, což svědčilo o radikalizaci zejména dělnictva. Za této situace byl od července 1918 v čele domácího odboje Národní výbor, jehož předsedou se stal Karel Kramář. Působili v něm i další přední představitelé domácího odboje: Alois Rašín, agrární předák Antonín Švehla, Václav Klofáč za národní sociály a sociální demokrat František Soukup. Národní výbor navázal styk s Československou národní radou v Paříži a vytvořil síť národních výborů v okresech a místech. Socialistické strany založily v září Socialistickou radu, která se však v konkrétní politice podřizovala Národnímu výboru. Protestní akce v některých místech přerůstaly ve vyhlašování státní samostatnosti, např. v protestní akci 14. října, organizovanou Socialistickou radou, proti vývozu potravin ze země.

Když byla 28. října zveřejněna nota ministra zahraničí monarchie o kapitulaci Rakousko- Uherska, byla spontánně při demonstračním vystoupení obyvatelstva Prahy vyhlášena československá samostatnost. Národní výbor se ujal vedení a vydal první zákon o zřízení samostatného československého státu. Po třech stech letech vývoje v habsburské monarchii se nezávislé Československo stalo skutečností.

Na Slovensku se ustavila Slovenská národní rada, která na svém zasedání 30. října 1918 v Turčianském Sv. Martině přijala Deklaraci slovenského národa. V ní se slovenská politická reprezentace přihlásila ke společnému státu s Čechy a prohlásila Slováky za součást jednot- ného československého národa.

Na poradě jihoslovanských politiků na ostrove Korfu byla v červenci 1917 za britského zprostředkování uzavřena dohoda o spojení Srbska, Černé Hory a jihoslovanských oblastí Rakousko-Uherska — Chorvatska, Slovinska, Bosny a Hercegoviny — v monarchii pod vládou srbské dynastie. Toto království se od roku 1929 nazývalo Jugoslávie.