Mírová konference

Po příměří (listopad 1918) se konaly přípravy k mírové konferenci. Prezident USA Wilson chtěl mírovou smlouvu, která by byla přijatelná pro všechny. Avšak válka přinesla takovou míru hořkosti, tolik ztrát na lidských životech a majetku (ztráty na majetku byly odhadnuty na 400 miliard dolarů), že spojenci byli rozhodnuti diktovat podmínky míru. Do Paříže (leden 1919) se sjeli na mírovou konferenci delegáti téměř všech spojeneckých států. Rusko, kde probíhala občanská válka, na konferenci nebylo pozváno, reprezentanti poražených zemí byli pozváni pouze proto, aby přijali podmínky míru. S každou poraženou mocností byly uzavřeny zvláštní smlouvy. Hlavní slovo na konferenci měl Lloyd George, ministerský předseda Velké Británie, Woodrow Wilson, prezident USA, Georges Clemenceau, minister- ský předseda Francie, a Victorio Orlando, ministerský předseda Itálie. Mezi vítězné státy bylo přijato i Československo „s omezenými zájmy".

Cílem konference bylo provést územní změny ve prospěch vítězných států. Francie prosazovala tvrdou politiku vůči Německu a požadovala nejvyšší podíl na německých reparacích. Británie si přílišného oslabení Německa nepřála. Projevovala však zájem o německé kolonie a loďstvo. USA se opíraly o svou ekonomickou a finanční převahu. Chtěly Německo přiměřeně silné proti Francii, ale i proti Británii. W. Wilson prosazoval vytvoření Společnosti národů, která měla řešit všechny sporné otázky jednáním. K vyřizování mezinárodních sporů pak byl zřízen rozhodčí soud v Haagu.

Dohoda s Německem byla podepsána v červnu 1919 ve Versailles. Německo ztratilo všechny kolonie a v Evropě osminu území, dvanáctinu obyvatel ve srovnání s rokem 1912. Odstoupilo zejména Alsasko s Lotrinskem Francii, Poznaňsko a značnou část západního a východního Pruska a Horního Slezska Polsku. Z Gdaňská byl vytvořen svobodný stát. Hlučínsko bylo předáno Československu, Šlesvik Dánsku. Sársko bylo dáno na 15 let pod správu Společnosti národů, doly připadly Francii. Levý břeh Rýna okupovala na 15 let vojska Dohody, pásmo 50 km východně od Rýna bylo demilitarizováno. V zemi byla zrušena všeobecná branná povinnost, armáda byla omezena na 100 tisíc mužů, generální štáb byl rozpuštěn. Německo bylo povinno platit vysoké reparace (zhruba 20 miliard marek), část obchodního loďstva muselo postoupit dohodovým spojencům, vojenské loďstvo mu nebylo povoleno.

Mírová smlouva s Rakouskem v Saint Germain (září 1919) potvrdila zánik monarchie. Část území na jihu připadla Itálii, vznikly svobodné nástupnické státy, byl však vysloven zákaz spojem Rakouska s Německem. Bulharsko se smlouvou v Neuilly zřeklo značné části svého území ve prospěch Rumunska, Jugoslávie a Řecka. Smlouvou s Maďarskem v Triatlonu ztratilo Maďarsko 70 % svého bývalého území (Slovensko a Zakarpatská Ukrajina připadly Československu, Rumunsku Sedmihradsko a část Banátu, Jugoslávii Chorvatsko s částí Banátu, Rakousku většina Burgenlandu). Turecko v Sevřeš odstoupilo čtyři pětiny svého bývalého území ve prospěch Řecka, Francie, Británie, Itálie. Území Turecka bylo omezeno na Malou Asii a zázemí Istanbulu.

Versailleská smlouva vytvořila ve světě blok poražených a vítězů. Poražení hledali postupně cesty, jak se svých závazků zbavit a jak revidovat versailleské dohody, vítězové se snažili versailleský systém, a tím i svou politickou převahu ve světě, udržet. Napětí bylo znásobeno tím, že ruskými společenskými přeměnami vznikly ve světě dva systémy, demokratický, založený na kapitalistickém tržním hospodářství a soukromém vlastnictví, a autoritativní socialistický stát, založený na řízeném hospodářství a na společenském vlastnictví. Vedle Ruska byly odstraněny tři další monarchie — německá, rakousko-uherská, turecká a změněny v republiky. V mnohých zemích se dovršil národně osvobozenecký zápas za politickou nezávislost. USA vyrostly v hlavní světovou velmoc.

Těžké zkušenosti z války demonstrovala záplava protimilitaristické literatury. Dosavadní uznávané životní hodnoty a jistoty, jež nedovedly zabránit válce, byly pro mnohé lidi otřeseny nebo ztraceny. Lidé se často cítili zrazeni či podvedeni. Ztratili iluze a víru v cokoli, což byla reakce na hrůzné prožitky nesmyslného vraždění v zákopech, prožitky těch, kteří se těžko dokázali opět včlenit do civilního života. Pro ně se později objevil pojem „ztracená generace". Někteří hledali lék mimo současnou demokratickou západní civilizaci, k níž neměli dostatek důvěry. Často podléhali silnému příkladu socialismu v Rusku, ve kterém viděli pokus o nový dějinný systém, který ukáže lidem celé zeměkoule cestu do budoucnosti. Tato okolnost se stala pro leckteré důležitým milníkem v životě.

Významným výsledkem mírových jednání byl vznik Společnosti národů, jejíž statut byl přijat v dubnu 1919. Činnost byla zahájena začátkem roku 1920. Hlavním cílem Společnosti národů mělo být udržení trvalého světového míru. Prostředky, kterými mohla tato instituce zasahovat, byly arbitráže, politické a morální sankce a počítalo se i se sankcemi hospodářskými. Ve Společnosti národů nebyly z různých důvodů zastoupeny ani USA, ani sovětské Rusko. Společnost národů se tak stala brzy pouze arénou evropských mocností^ soupeření o sféru vlivu v jednotlivých částech světa. Malé státy byly sice formálně rovnoprávné, ale jejich vliv na světovou politiku byl nepatrný. Za této situace mohla tato organizace sotva plnit tužby národů po věčném míru a spolupráci. Přesto její vznik lze považovat za výraz vědomí stále těsnějšího propojení společných zájmů jednotlivých zemí potřeby budovat systém mezinárodních vztahů na nových principech.