Válka v Itálii

Zahájení nepřátelství na italské frontě v květnu 1915 dalo Dohodě k dispozici armádu s více než milionem vycvičených vojáků, podporovanou značnými námořními silami. Jejich úsilí směřovalo v prvé řadě k blokování postupu rakousko-uherské armády do Tridentska, západní oblasti Itálie kolem jezera Garda. Na druhém místě plánovali Italové vlastní nápor na východě, směrem k Terstu. Zde vznikla fronta na linii ředy Soči. Jako by zde vývoj opisoval geografické členění západní fronty: souběžně s náporem centrálních mocností ze severu probíhal útok Dohody východním směrem. Zde však podobnost končí, protože italská reakce na rakousko-uherský nápor na západě se odehrála v krajině, která byla svým charakterem na hony vzdálená rovinám Flander a severní Francie. Na západním úseku italské fronty byly průsmyk Stelvio ve výšce 2800 m a další vyvýšené body zajištěny hned v prvních dnech nepřátelství. Válka v horách se nutně omezila na mlé výpady a dělostřelecké ostřelování, jejich smyslem bylo ochránit italské levé křídlo. Mnohem důležitější byl pravý sektor fronty. Zde tucet italských ofenziv v dalších dvou letech dosáhl relativně málo přes obrovské ztráty na lidech i na morálce. Důsledky opotřebování a únavy z války se dramaticky projevily koncem října 1917, kdy něměcko-rakousko-uherská ofenziva prolomila italskou frontu u Caporetta v údolí Soči. Při následujícím bezhlavém útěku bylo zajato 300 tisíc Italů a ukořistěno 3000 děl. Italové se zastavili až na řece Piavě, 140 km dálke na západ, a byli posíleni britskými a francouzskými oddíly. Důmyslně zvolené obranné pozice zde udrželi půl roku. Až koncem října 1918 porazili Italové pod vedením Diaze, který nahradil Cadornu, rakousko-uherské vojáky.