Poslední boje a kapitulace

Právě tak jako americký vstup do války byl vyvolán neomezenou ponorkovou válkou, předposledním německým hazardním krokem do války, vyvolala americká přítomnost poslední velký německý pokus dosáhnout vítězství na západní frontě. 25. března 1918 zahájili Němci masivní útok na britské a francouzské linie mezi Arrasem a La Fére.

Žádná dělostřelecká příprava tentokrát neohlásila začátek útoku. Dělostřelectvo bylo důležité, ale bylo tentokrát použito jiným způsobem. Nebyl naplánován žádný frontální útok, ale 47 divizí bylo rozvinuto ke zničujícímu útoku po diagonále, která vytvářela obrovské kleště, jež se měly sevřít za britskými týlovými pozicemi na Sommě a odříznout francouzské jednotky dále na jihu. Němci použili nové taktiky: infiltrace malých skupinek pěchoty spíše než zteče sražených řad. Byl zaveden pružný systém velení. Velitelství upustila od ovládání pohybu hjednotek podle předem daného plánu. Velitelé dostali příkaz, aby opustili svá velitelská stanoviště a telefony a přesunuli se co možná nejblíže k frontě. Koordinace mezi dělostřelectvem a pěchotou byla převedena na úroveň divizí. Pevné řízení shora ve stylu generála Haiga bylo to tam, zásadou byl samostatný manévr v rámci všeobecného plánu.

Během půl hodiny prorazily německé úderné oddíly britskou frontovou linií. Britská 5. armáda pod velením sira Huberta Gougha se prakticky zhroutila pod prudkým útokem německé 18. armády, která zvláště účinně využívala nového systému velení. Za týden Němci postoupili o 65 km.

Po počáteční fázi následovaly tři německé pokusy o průlom fronty. První představovala ofenziva "Georgette" v prostoru Yper 9. až 11. dubna. Němci dobyli zpět Passchendaele a mnoho jiných míst, za něž britské jednotky krvavě platily po předchozí čtyři roky. 27. května následoval úder proti francouzské 6. armádě. V polovině července se Němci dostali k Marně a místy dokonce přes ni. Paříž byla znovu ohrožena, počátkem dubna 1918 od ní Němce dělilo pouhých 80 km.

To vše vyústilo v tzv. druhou bitvu na Marně, a ačkoliv to tehdy nikdo nemohl vědět, znamenalo to také počátek konce války. Vrchní velitel Dohody maršál Ferdinand Foch dal podnět k protiofenzivě, při níž francouzské, marocké a americké divize se stovkami tanků zastavily Němce a vrhly je zpět přes Marnu.

Od této chvíle už Dohoda nikdy neztratila iniciativu. Dále na západ byla německá linie prolomena 8. srpna - byl to černý den německé armády, kdy se britským, australským a kanadským oddílům zdařil osmikilometrový průlom. A horší dny pro Němce měly teprve přijít. Americkým jednotkám se s pomocí francouzských koloniálních oddílů a s podporou více než 1000 letadel 12. září zdařilo zničit výběžek německé fronty u St. Mihielu, jihovýchodně od Verdunu. Úspěšné útoky Dohody se v září převalily přes frontu na sever. Dohodové armády úspěšně využily principu nové německé taktiky a systému velení. Pozice, které byly po čtyři roky mimo dosah, byly rázem dobyty. Bruggy a belgické pobřeží padly v říjnu. Od poloviny července zajaly dohodové armády více než 400 tisíc německých vojáků. Bylo po válce.

Místo příměří v lese u Compiegne

Tehdy se také zhoršila situace centrálních mocností na Středním východě a na Balkáně. První kapitulovalo Bulharsko (září 1918), brzy na to požádalo o mír Turecko. Od října se začalo rozpadávat Rakousko- Uhersko a postupně vznikly nástupnické státy: Rakousko, Maďarsko, Československo, Polsko, Rumunsko, Jugoslávie. V listopadu abdikoval německý císař a. byla vyhlášena republika. Stalo se tak listopadovým povstáním, v němž se k moci dostala sociální demokracie. 11. listopadu bylo podepsáno příměří v Compiégne Francii. Německo se muselo vzdát separátního míru z Brestu, muselo vydat téměř celé své námořnictvo a velkou část pozemních sil, propustit zajatce a zničit munici, aby se mu zabránilo pokračovat ve válce. Spojenci mohli obsadit německá území na západ od Rýna a úzký pruh území podél východního břehu řeky.