Centrum a periférie 1916-1917

V jednom bodě měl Haig pravdu: válka bude vyhrána či ztracena na západní frontě. Proto byly dokonce i velké pozemní a námořní operace na jiných válčištích v letech 1916-1917 chápány jako druhořadé. Válečným čílem Německa, jak ho chápali jeho generálové, bylo zlomit vojenské ohrožení jeho životních zájmů, představované v různé míře Francií, Ruskem a Britániíl V roce 1914 toho mělo být dosaženo úplným zničením protivníků, později Falkenhayn přijal strategii opotřebování, vyčerpání sil nepřítele. Ale i poté, co byl odstaven Ludendorffem a Hindenburgem a po vyhlášení neomezené ponorkové války, cíl zůstal stejný: porazit nejnebezpečnější protivníky na západě vojenským tlakem na několika různých válčištích.

Vojenští vůdci Dohody také pojímali válku jako celek. A tak jakýkoli útok na východě byl současně jednak pokusem o využití britské námořní převahy, jednak způsobem, jak obklíčit nepřátelské opěrné body na západní frontě. Klíčovým problémem bylo, jak mezi tolik front rozdělovat zdroje. Ale po neúspěchu gallipoského tažení v roce 1915 už nikdy nestála v popředí otázka, jak rozdělit materiální i lidské síly. Všechny priority na sebe stáhla Francie a Flandry, kam byla směrována velká většina britských, francouzských a ostatních dohodových jednotek.

V severozápadní Evropě zůstalo nadále "epicentrum" války. Události na "periferii" byly sice dramatické, ale ne rozhodující. Vojenské akce v této fázi konfliktu vedly jakoby jen k novým jatkám. Například Brusilovova ofenziva proti rakouské frontě na východě v červnu až říjnu 1916 byla zpočátku velmi úspěšná. Skupina čtyř ruských armád pod velením zkušeného generála Alexeje Brusilova zajala více než 400 tisíc rakousko-uherských vojáků. Ačkoliv centrální mocnosti rychle zformovaly novou linii fronty, Brusilov dokázal do války po boku Ruska strhnout Rumunsko. Pro Rumunsko to skončilo katastrofou. Falkenhayn osobně proti němu vedl trestnou výpravu, jejímž výsledkem bylo vyřazení Rumunska z války v prosinci 1916.

Také v jiných oblastech se válka v letech 1916-1917 nevyvíjela jednoznačně. Italská armáda jen s potížemi zadržela Rakušany na řece Trentino. Na jižní hranici Rakousko-Uherska postoupil francouzský generál Sarrail do Makedonie. Na Středním východě zahájila dohodová vojska útok na Tureckou říši ze dvou stran. Britské síly dobyly 31. října 1917 Beerševu, 11. listopadu Jeruzalém a 11. března 1918 Bagdád. To sice oslabilo Osmanskou říši, ale žádná z těchto operací vážně nenarušila rovnováhu sil v konfliktu.

Na moři po jediném velkém střetnutí mezi německým a britským loďstvem následovala obdobná slepá ulička jako v pozemních operacích. Ona jediná velká námořní bitva se odehrála u Skagerraku u dánského pobřeží 31. května 1916. Britské loďstvo sice ztratilo více lodí než Němci, kteří zjevně přerušili boj ve znaze vyhnout se rozhodujícímu střetnutí, ale celkově bitva potvrdila britskou strategickou převahu, protože právě německé velení nehodlalo znovu riskovat a po celý zbytek války drželo své loďstvo uzavřené v Severním a Baltském moři. O to úporněji upínali Němci své naděje k ponorkové válce. Skagerrak však i Britům naznačil, že další velké střetnutí nemusí skončit britským vítětstvím.